Jsem s vámi

Homilie na neděli svaté Trojice A

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. Když ho spatřili, poklonili se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Mt 28,16-20)

Možná si vzpomenete na Matoušovo velikonoční evangelium, které jsme četli o vigilii a v němž anděl říká ženám, že Vzkříšený Ježíš jde před učedníky do Gali-leje, tam že ho spatří. Říkali jsme si, že to je pozvání na “rande” na místě prvního setkání, první lásky, pramenům víry, které se mají znovu rozhořet a rozproudit. A současně do domova učedníků, kde žijí ti, s nimiž mají víru sdílet. Jako ti, kdo patří Kristu, se znovu a jinak vrátit k těm, k nimž lidsky patří.

Konec Ježíšova pozemského příběhu není konec, ale nový začátek. Je to začátek nové epochy – epochy církve, misie, působení Kristova v lidských životech I v dějinách národů světa. Cesta učedníku z Jeruzaléma do Galileje je počátkem cesty víry do světa. Tak to ostatně Pán zaslibuje před Nanebevstoupením u Lukáše: “Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.”

Toto nové působení v moci Ducha svatého nezačíná “skutky apoštolů”, ale proměnou jejich vztahu k Ježíšovi a pohledu na něj. Snad je ona hora v Galileji, kde se s Ježíšem setkávají horou proměnění, kde nyní to, co viděli jen Petr, Jakub a Jan, vidí všichni: Kristovu slávu. Už pro není jen Učitelem a Mistrem, kterému naslouchají. Je pro ně oslaveným Pánem, kterému se klanějí. (Matouš zmiňuje, že někteří pochybovali, ale všichni se klaní. Pochybnost k víře patří a nevadí to, pokud nás od Pána neoddělují, ale vedou nás k tomu, abychom ho hledali, přibližovali se mu a obraceli se k němu: “Věřím, Pane, pomoz mé nevěře!”). Nebo jinými slovy: Kristus pro nás není jen příkladem k následování nebo učitelem moudrosti, ale živým Pánem, který nás sám nese svou milosti a zve nás k tomu, abychom žili v důvěrném a životodárném společenství s ním.

Dříve, než učedníkům předá ono “velké pověření”, úkol, předává jim ujištění: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.” To je smysl Nanebevstoupení – že ten, kdo prožil ve slabosti náš lidský život, je u Boha, po jeho pravici, to znamená je mu dána pravomoc a je mu do rukou svěřen soud and světem a každým člověkem. On má poslední slovo, nikdo jiný. Na hoře pokušení odmítl na začátku Ježíš přijmout moc z rukou ďábla, nyní ji přijímá z rukou Otce. Je to moc Ukřižovaného, který svou obětí vykoupil svět. A proto do konce světa zůstane mocí skrytou pod zdáním opaku. Bude se nám často zdát jako by se Bůh ze světa stáhl a nejednal. Jeho moc budeme zakoušet ve slabosti, k jeho slávě hledět v potupě a pohrdání. A v tom všem bude růst naše víra.

Pověření učedníkům začíná slovy: Jděte tedy. Ite, missa est. Těmi slovy končí každá bohoslužba: Jděte, jste posláni. A to pověření má tři složky:  čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je za-chovávat všechno, co jsem vám přikázal. Tohle misijní pověření často vnímáme exkluzivně – jako vybírání lidí z národů, kteří se stanou učedníky, křesťany. Ale Ježíš doslova vybízí k tomu, aby ze všech národů byli učedníci, k christianizaci národů. Když někdo dnes zdůrazňuje národ, hned dostane nálepku nacionalisty. Ale Ježíš zde mluví o národech, nikoli jednotlivcích, jako základním prostoru misie. Jde o to, aby se evangelium setkalo nejen s jednotlivou lidskou duší, ale s celou kulturou a prokvasilo ji. I tak se můžeme dívat na křesťanské dějiny, jako na příběh stále hlubšího setkání s Kristem, který pokračuje přes všechny naše lidské kotrmelce a zpronevěření se evangeliu. Křest tu není chápán jako odměna pro zasloužilé, ale jako začátek tohoto celoživotního a celodějinného procesu. Křest je ponořením do Trojjediného Boha (jedno jméno, tři osoby), do jeho života a společenství lásky, které v nás obnovuje Boží obraz, k němuž jsme byli stvořeni. A všichni jsme stále uprostřed tohoto proudu, když se učíme zachovávat všechno, co nám Ježíš přikázal, uchovávat to v srdci jako Maria a promítat do života.   
Je otázka, jak se s tímto velkým pověřením dnes ztotožňujeme. Různé věci tvoří překážku. Především nárok univerzality: Misie míří ke všem, není slučitelná s postmoderní představou, že každé náboženství je stejně dobré, každý národ nebo člověk má to své. Kristus má být zvěstován všem! Často je to ale jen výmluva pro to, že jsme zapomněli na naše všeobecné kněžství a že úkol zvěstovat velké Boží skutky nemůžeme delegovat jen na kazatele nebo misionáře. Naše povolání jsme ztotožnili s naší profesí a zaměstnáním nebo našimi rodinnými rolemi, kterými se necháme zcela vyčerpat a pohltit, takže nám nezbývá prostor vnímat, že jsme tu ještě kvůli něčemu jinému že máme ještě jiné pověření. 

Matouš nepopisuje nanebevstoupení jako speciální událost. Ale v poslední věta evangelia, která je Ježíšovým zaslíbením, vyjadřuje podstatný aspekt toho, co znamená: “A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Jako pozdvižené žehnající ruce jsou tím posledním, co zůstane učedníkům ve vzpomínce na viditelného Ježíše, tak u Matouše jsou to tato slova, která jim a nám mají znít v uších. Jsem s vámi. V kteroukoli hodinu a situaci, když máte radost i když je vám smutno. Na každém místě – v kostele, doma i v práci. Když jste sami, i když jste mezi lidmi. Když vezmeme vážně toto ujištění, bude pro nás náš život, naše dějiny, i začínající “všední” liturgická doba po Seslání Ducha časem milosti a spásy, časem příhodným, časem setkání s Pánem, k jehož nebeskému trůnu máme i na zemi stále přístup.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému
Jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků.