Zlaté pravidlo a láska k nepřátelům

07_to_c.jpg

Homilie na 2. neděli v předpostí / 7. neděli v mezidobí C

27 Ježíš řekl zástupům: „Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.28 Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří.29 Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. 30 Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.31 Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim.32 A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci mi-lují ty, kdo je milují.33 A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž.34 A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.35 Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a (neočekávejte něco na oplátku). A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým.36 Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ 37 „Nesuďte, (a zajisté nebudete) souzeni. Neodsuzujte, (a zajisté nebudete) odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. 38 Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Ne-boť (jakou měrou) měříte, takovou vám bude naměřeno.“

L 6, 27-38

Slova o nepřátelích mohou narazit na naši útlocitnost: žádné nepřátele přece nemáme! Ale Ježíš jistě nerozděluje lidi na přátele a nepřátele a také pro něj nepřátelství není cit, nýbrž prostě konkrétní nepřátelské mluvení a jednání. Nepřítel je ten, kdo proklíná a činí příkoří. Ten, kdo nám svými slovy a činy nepřeje nebo nám dokonce ubližuje. A pocho-pitelně to platí také obráceně: Nepřáteli jsme my, když mluvíme a jednáme zle vůči druhým.

Evangelium je realistické a aspoň v první, praktické rovině od nás nežádá nic nemožné-ho. Nevolá nás k tomu, abychom byli se všemi zadobře a už vůbec ne, abychom vůči všem chovali příjemné city. Milovat nepřítele znamená: činit dobře, žehnat a modlit se. Tedy v podobě konkrétních aktů myslet a konat vůči druhým dobro a přát jim ho. Poža-davek nikoli snadný, ale v zásadě uskutečnitelný.

Tolik tedy první plán, praktická rovina věci. Ale evangelium není návod pro život. Je to radostná zvěst pro hříšníky o Ježíši Kristu. Je to tajemství víry. Co je tedy ona hlubší rovina? Co je skryto za výzvou k lásce k nepřátelům, která mý být jakýmsi rozlišovacím znamením Ježíšových učedníků? Zde jsme voláni k něčemu novému. U Matouše Ježíš říká, že otcům bylo řečeno: Budeš milovat bližního svého a nenávidět nepřítele. A antika maximálně vyzývá k napodobování bohů v shovívavosti k nevděčným lidem – ale dál nejde.

Uprostřed dnešního evangelia stojí – v souvislosti smyslu textu trochu stranou naší po-zornosti – důležitá věta: Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. Ježíš zde formuluje zásadu, která se obyčejně označuje jako tzv. zlaté pravidlo. Jde o etickou zása-du, kterou najdeme v podstatě ve všech kulturách, není žádnou zvláštností biblické tradi-ce, natožpak jen evangelia. Zlaté pravidlo je postaveno na principu vzájemnosti. Ty ne-budeš ubližovat mně a já nebudu ubližovat tobě. Já pomohu tobě – a ty mně. Na tomto základě je postaveno odnepaměti lidské soužití. Je výrazem vědomí, že člověk sám ne-může ve světě obstát a proto nemůže být člověk člověku vlkem. Potřebujeme se navzá-jem, jinak zahyneme.

A tohle pravidlo Ježíš potvrzuje – a zároveň ho překračuje. Nebo spíš naplňuje. Logicky dotahuje. Vztahuje k realitě života, která ví o naší zlobě, o našem nepřátelství, o našem hříchu. Dělej to, co chceš, aby druzí dělali tobě. Samozřejmě, ideálem, který křesťanství nijak neruší, je vzájemnost. Máme se rádi navzájem, pomáháme si. Ale tak to prostě není vždy. Co když druhému ublížíš? A nebo prostě jen dáváš tu nenatřesenou míru, „podmíráka“ ve vztahu či spolupráci. Co v takové chvíli chceš od druhého? Aby ti také dával méně? Ne! Chceš jistě, aby ti tvé rány nevracel a nenechal tě strádat. Tak to ve vztahu k těm, kdo brání v naplnění tvých potřeb nebo ti přímo ubližují, nedělej taky! Protože právě taková jednostrannost dává naději. Naději, že z nepřítele stane zase přítel. Že se časem obnoví ona potřebná vzájemnost a soulad.

Taková racionální argumentace by ovšem byla málo. V situacích frustrace a zranění námi zmítají spíše emoce, než že bychom rozumně usuzovali. Také ne vždy dojde k obnově vzájemnosti. A hlavně: Ježíš nekáže novou etiku, ale evangelium. Neříká, co bychom měli (jako jiní kazatelé tohoto světa), ale říká, co můžeme. Tím, co dělá a o čem svědčí, otevírá nové možnosti, tvoří něco, co tu ještě nebylo, umožňuje novou podobu smýšlení a jednání. A jejich základem není jen mluvení, ale Boží jednání: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. To je to klíčové zdůvodnění, které prohlubuje univerzální zlaté pra-vidlo tím, že ho staví na hlavu.

Bůh nejedná podle našeho jednání. Nenakládá s námi podle našich nevěrností. Neodplácí nám za naši lásku. Bůh nečeká na vzájemnost, ale miluje jednostranně. Obrazně řečeno: jde s kůží na trh, podepisuje ve vztahu s člověkem bianco šek. To je ta nová smlouva, kterou s námi Bůh uzavírá v Kristově kříži. Pevným základem Ježíšových slov v evangeliu je on sám. O něm je řečeno v 1. Petrově: “Když mu spílali, neodplácel spí-láním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.”

Ježíš jedná jinak než my. Nechává na sebe zlo dopadnout, nevrací ho zpět -  a tím ho zbavuje jeho moci. Svědčí o Bohu, který "je dobrotivý k nevděčným i zlým". A tak umožňuje objevit hlubší logiku zlatého pravidla, která neříká: Jak ty ke mně, tak já k to-bě. Nýbrž: Jak Bůh ke mně, tak já k tobě. Bůh s námi nedělá obchod a proto ani my nemáme odvažovat v našich vztazích “má dáti” a “dal”. Bůh s námi nejedná podle logiky “něco za něco”, i když by to tak v našem textu mohlo chvíli vypadat: Nesuďte a nebudete souzeni. Bůh nám nedá svou lásku, až jí budeme hodni. On se nám dává bezezbytku – a nečeká, až mu to oplatíme. I když po tom touží a doufá v to. Kristus nás prostě zve k to-mu, abychom uvěřili, že nás Bůh miluje, i když jsme byli jeho nepřátely, že je nám dáno a odpuštěno. A proto nemusíme žít jen ze svých omezených zdrojů, ve strachu, abychom si přišli na své – protože to už jsme bez zásluhy přišli. Ale můžeme odpouštět a dávat z té natřesené miry, kterou nás Bůh ve své lásce již zahrnul.