Zjevení na cestě do Emaus

Homilie na 3. neděli velikonoční (Misericordias Domini)

L 24, 13-35

13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
17 Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
19 On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
24 Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
25 A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!
26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
29 Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.
30 Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
32 Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“
33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.
34 Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“
35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. 

Velikonoce – to není něco, na co vzpomínáme, ale co žijeme. Proto velikonoční doba trvá 50 dní, abychom si dostatečně uvědomili to, co platí vlastně stále. A čteme přitom vyprávění o setkání učedníků se Vzkříšeným, v němž nacházíme vlastní zkušenost víry.
Lukášovo podání o setkání dvou učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz přímo zve k tomu, abychom ho nechápali jako nějakou historickou zprávu. Přímo se tomu vzpírá. Například obec Emauzy se historikům dodnes nepodařilo lokalizovat. Těžko lze vysvětlit i ten okamžitý návrat do Jeruzaléma po tom, co v poutníkovi poznali Ježíše. Buď ještě nebyla taková tma, jak se jim pro jejich zármutek zdálo. Nebo to byl div nově rozhořené víry.

Skrytý i ve vzkříšení

Víme, že ti, kdo se s Ježíšem po vzkříšení setkali, ho nepoznávali – alespoň ne na první pohled. Jeho oslavené tělo to lidskému pohledu nedovolovalo. To, podle čeho svého Mistra poznali, bylo vždy nějaké slovo nebo znamení, něco pro něj tak charakteristického. Když oslovil Marii jejím jménem, když vykládal Písma, když rozlomil chléb.

I my žijeme v době vzkříšení. Kristus je skutečně vedle nás, mezi námi – a my ho očima nepoznáváme. Je skrytý i ve svém vzkříšení, jak se zpívá v jedné písni. Ale když se svými otázkami, pochybnostmi, bolestmi nezůstaneme sami, ale jdeme společně s druhými, pak zjišťujeme, že se k nám náš Pán přidává, že s ním můžeme počítat.

Ale ještě mnohem víc. On nám vykládá Písma – a naše víra se díky tomu vždy znovu rozhoří. A on nám láme chléb a nalévá kalich – a my ho v nich poznáváme.

To je div, který můžeme zažívat každou neděli. Není důležité, zda se shromažďujeme ve velkém kostele, v prosté modlitebně nebo doma u stolu. Vždy je to sám Vzkříšený, který promlouvá, když lektor čte Písmo. Vždy je to sám Vzkříšený, který nás hostí, když farář pronáší díkůvzdání nad chlebem a vínem. Vždy je to sám Kristus, kdo nad námi s láskou vyslovuje naše jméno při křtu. Z toho žijeme jako církev, tím se církví, společenstvím Ježíšových učedníků vždy znovu stáváme – každou neděli, každou bohoslužbu. A jako církev, učedníci Ježíšovi, jsme pak z bohoslužby vysílání naším Pánem ke službě světu: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.

Nejsme ochuzeni

Někdy se nám zdá, že jsme po těch dvou tisíciletích křesťanských dějin o něco ochuzeni. Ale není tomu tak. Nedostáváme o nic méně než první svědkové vzkříšení. Oni také neměli žádné důkazy v rukou. Po kázání jen věděli, že najednou vidí, zatímco dosud byli slepí. Po stolování s Ježíšem jim on zmizel z očí, zatímco před nimi stála na stole mísa s nalámanými kousky chleba.
I ty Emauzy jsou tak záhadné záměrně. Jsou to ty naše Emauzy, naše cesty, na kterých nás Kristus potkává, připojuje se k nám a čeká až otevřeme svá srdce jeho slovu a pozveme ho nehodní pod svou střechu.

Pane, náš Bože,
tvoje životodárná moc působí mezi námi,
i když ji nepoznáváme.
Prosíme tě: Dej nám povstat ze smrti a zoufalství k životu a radosti.
Skrze Ježíše Krista, jehož jsi vzkřísil z mrtvých a který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků.