Žízeň po Bohu

Homilie na 3. neděli v postu (A)

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít.

J 4, 5-7

Evangelijní texty, které letos čteme v postní době, nás vedou ke zdroji, studni vody živé, k prameni našeho křtu. Jenže abychom toužili po vodě, nota bene obyčejné pramenité vodě, musíme mít žízeň. Není to vlastně základním smyslem postu – zakusit vnitřní význam hladu a žízně?
A dnešní text o setkání Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny není jen vyprávěním o vodě živé, ale je nejprve příběhem o žízni. A co je na tom překvapivé: nikoli prvotně o naší, ale o Ježíšově žízni.

Pán je na cestě z Judska do Galileje a prochází Samařím. Je unaven. Je hladový – proto učedníci odchází něco koupit do města. Je poledne, slunce praží – a proto má žízeň. Přichází žena a on ji prosí, aby mu dala napít.
Zastavme se u té Ježíšovy žízně. Nepřichází k nám jako „obchodník s teplou vodou“, nepřichází s milostivou nabídkou toho, kdo něco nabízí ze svého přebytku. Bůh k nám v něm nepřichází shora, ale zdola. Ne jako ten, kdo by nám trochu odlil ze svého plného džbánu, ale jako ten, kdo žízní. Stává se spolužíznícím a spoluhladovějícím s námi, aby v nás svou žízní a svým hladem probudil nejprve hlad a žízeň, které poté může nasytit a napojit. Jeho pozvání k prameni vody živé, k plnosti života, ke zřídlům Ducha svatého, k milosti sdílené ve křtu a eucharistii, zní: Žízním! A to je výkřik na kříži. Je to jeho žízeň po naší spáse, po naší víře, po vzájemnosti vztahu, pro nějž on obětuje vše.

Zdá se, že křesťanství jakožto nabídka spásy zdarma darované není příliš lukrativním zbožím na dnešním náboženském a pseudonáboženském trhu – a to ani v roce reformačního jubilea, kdy se ono sola gratia opakuje častěji než jindy. Lidé raději zaplatí horentní sumy za materiální statky nebo všelijaké duchovní cetky. Možná si přijdeme my jako ti obchodníci s teplou vodou, o jejichž nabídku není zájem. Možná je ale problém v něčem jiném. Že možná sice ukazujeme na pramen živé vody, ale nežízníme. Říká se: Kdo nehoří, nezapálí. Ale obávám se, že též platí: Kdo nežízní, neprobudí žízeň.
Zkusme proto přijmout postní dobu jako pozvání vydat se s Ježíšem na cestu. A zastavit se na ní u studny. Ne jako ti, kdo z ní nabírají druhým, ale kdo vnímají žízeň našeho Pána a při pohledu na ni ji stále více objeví i v sobě. Odpovědět na Kristovo „Žízním“ naším „Žízním!“:  Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu.“ (Ž 42)

Ve starém postním hymnu se prosí: „Ať dá nám ten hlad pocítit, jejž může jen on utišit.“ Ano, nasycení předchází hlad, napojení žízeň a Velikonocům půst. A studna je hluboká a ani vědro nemáme. Kéž v nás tedy Bůh probouzí stále hlubší žízeň po vodě života, kterou můžeme přijmout jen z jeho dlaní.

Bože, prameni živé vody,
ty v nás probouzíš žízeň po tobě.
Dej nám stále pít ze studnice tvé milosti.
Skrze Krista, našeho Pána.