Životodárné spojení

Homilie na 5. neděli velikonoční B

"Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jan 15:1 – 8

Přerostlé ratolesti

V rámci rekonstrukce fary jsem se naučil nový termín: prořez. Při pokládání obkladů a dlažeb je třeba nakoupit více materiálů než tvoří plocha podkladu. Protože ne vše se stoprocentně využije. Dlaždice je třeba na některých místech řezat.

Ježíš používá podobný obraz, který bude blízký hlavně lidem ve vinařských oblastech, ale který jistě pochopíme i my zde na západě Čech: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“

Možná i vy sami něco podobného v zimě děláte na svých zahrádkách – prořezáváte a střiháte stromy. Já jsem si to vždy představoval tak, že vinař odřezává větvičky, které jsou suché nebo poškozené a proto neplodí. Jenže ono je tomu naopak. Ty neplodné – to jsou naopak ty příliš přerostlé, zbujnělé. Ženou se do výšky, ale nenesou žádné ovoce.

Na překážku plodnosti „vinice Páně“ není naše malost, chudoba, vyprahlost, ale naopak přílišné spoléhání na sebe a pocit vlastní důležitosti. Platí to i o církvi – ta která příliš zbytní a zabydlí se sama v sobě, která se místo živého organismu stává aparátem, ta ztrácí schopnost nést ovoce, rodit pro Boží království.

„Beze mne nemůžete činit nic,“ říká Ježíš. A nemyslí tím, že bychom s jeho pomocí zvládli víc. Ale že bez něj nemůžeme činit nic. Kristova milost obemyká celý vesmír a celý náš život. Miloval nás ještě před naším početím a neskončí s tím navěky.

Myslím na životní heslo Terezie z Lisieux „všechno je milost“. Ano, kdo pochopí, že vztah s Hospodinem není berlička pro těžké chvíle nebo ozdoba pro radostné, ale že bez jeho milosti se ani nenadechneme, začíná chápat, o čem je víra, kdo je Bůh a kdo jsme my. A velikonoční zvěst dostane hlubší rozměr: Náš život nemá svůj střed v nás, v našem smrtelném a ke zlu nakloněném těle, ale ve vzkříšeném Kristu – žijeme skrze něho, s ním a v něm.

Vinař se stává vinicí

Obraz vinice má v Bibli hlubokou tradici, na niž Ježíš svými slovy navazuje. Vinice – to byl ve Starém zákoně obraz Hospodinova lidu, Izraele. Izajáš ve své písni o Hospodinově vinici zpívá o Boží péči o svůj lid, která se mu ovšem nevyplatila: místo sladkých hroznů vydala jen odporná pláňata. Nakonec se pak v evangeliích setkáváme s podobenství o zlých vinařích, kteří si přivlastnili pánův vinohrad – a když poslal své služebníky pro jeho výnos, ztýrali je. A nezastavili se ani před vraždou jeho syna.

Vypadá to jako příběh se špatným koncem. Jenže Hospodin to vyřešil po svém, protože jeho milosrdenství je silnější než soud. Sám se vinicí, vinným kmenem stal. Nechal se zasadit do této země a vyrostl z ní jako člověk v Ježíši Kristu. Ten, kterého zlí vinaři zabili a odstranili, se stal pravým vinným kmenem, Boží vinicí.

Naším místem v obrazu jsou ratolesti, naroubované na tento vinný kmen, svatý štěp v tomto světě. Už to není na nás, nejde o naše výkony a zásluhy, jak vysoko vyrosteme, jak silní budeme, kolik záslužných věcí vykonáme. Jde o naše životodárné sepětí s kmenem, ochotu sytit se z jeho mízy a z ní nést ovoce, které je mu vlastní. Tuto skutečnost představuje v realitě našeho života křest, v němž přijímáme podíl na Kristově smrti i životě a jsme napojeni na nevyčerpatelný zdroj života.

To je zásadní událost našeho života – ať už si ji pamatujeme nebo ne. V ní bylo vyřčeno definitivní Boží „ano“ k nám. Naše jméno bylo navěky spojeno se jménem Trojjediného Boha. Už nepřijde znovu žádné zničení, Bůh už svůj vinohrad znovu nevyplení. Protože se jím sám stal, definitivně se s ním – tedy s námi – v Ježíšově vtělení, smrti a vzkříšení spojil, natrvalo se nám daroval.

Dar a úkol

Ale tento nevystižitelný dar zůstává pro nás i úkolem: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce…" Naším posláním je zůstat v Ježíši Kristu, tedy žít náš křest a zachovat jeho smlouvu.

A toto zůstávání je mnohorozměrnou skutečností. Má prorockou dimenzi – nechat se stále čistit Božím slovem. Má svátostnou dimenzi: čerpat mízu z kmene znamená nechat se v novém životě vyživovat účastí na svaté večeři Páně. A také dimenzi modlitby a nesení ovoce víry – tedy celého života jako láskyplného vztahu, komunikace, "látkové výměny" s živým Hospodinem. To je nám dnes zvěstováno a k tomu jsme pozváni.

Bože,
dal jsi nám svého Syna jako vinný kmen
bez kterého nemůžeme být živi.
Vyživuj náš život v jeho vzkříšení
abychom mohli nést ovoce lásky
a poznali plnost tvé radosti
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem Svatým chválíme a ctíme
jako jediného Boha nyní i navěky.
Amen.