Započten mezi zločince

Homilie na Květnou neděli

Spolu s ním byli ukřižováni dva lupiči, jeden po pravici a druhý po jeho levici. Naplnilo se Písmo, které praví: ‚Byl započten mezi bezzákonné.‘ A kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: „Ó, ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš! Sestup s kříže a zachraň se!“ 31Podobně se i velekněží a učitelé Zákona mezi sebou posmívali a říkali: „Jiné zachránil, sebe zachránit nemůže. Ať nyní Kristus, král Izraele, sestoupí s kříže, abychom uviděli a uvěřili.“ Také ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním, ho haněli.

Mk 15, 27-32

Štěpán Smolen ve své knize Buď, kde jsi uvádí příběh z prostředí pouštních otců: Představený jedné mnišské kolonie Pafnutius vzbudil svou zbožností závist v jednom z mnichů. Když šel v neděli do kostela, ukryl do jeho cely svou vzácnou knihu. Po liturgii oznámil bratřím, že byl okraden. To způsobilo pozdvižení, protože nic podobného se tam nikdy nestalo. Abba Isidor, který byl představeným před Pafnútiem přijal návrh zdánlivě okradeného bratra. Všichni zůstanou v kostele a trojice starších otců prohlédne cely. Knihu našli schovanou mezi Pafnútiovými věcmi. Když se vrátili, Pafnútius padl přede všemi na kolena, prosil okradeného o odpuštění a Isidora žádal o co nejpřísnější trest. Ten mu uložil tvrdé posty a při nedělní liturgii, když ostatní přicházeli ke stolu Páně, Pafnútius ležel na tváři před kostelem a ostatní ho překračovali jako by byl kus kamene. Ten příběh má ale dobré vyústění. Jednou onen zdánlivě okradený onemocněl a byl by i umřel, kdyby se nad Pafnútius nepomodlil. On se pak ke všemu přiznal a svěřil se sám, ač starší, do Pafnútiova vedení.

Jakkoli to může znít vyhroceně a absurdně, ten mnich neudělal nic jiného, než že napodobil svého Pána. Ve vrcholu pašijního vyprávění podle Marka čteme o tom, že s ním ukřižovali dva povstalce a že se tak naplnilo slovo Písma: Byl započten mezi zločince.
Náš Pán se nechal započítat mezi zločince, vzal na sebe úděl nespravedlivých – on, který jediný byl bez hříchu. A přijímá urážky a křivá obvinění.

Nejprve od kolemjdoucích: Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ To je slovo chátry, ulice, která vítá příležitost si na někom vylít vztek a nezajímá ji pravda. Víme, že Ježíš neřekl, že zboří chrám, ale představitelé židovského národa ho zboří a on ho ve třech dnech postaví. To se teď děje a on už se z kříže nemůže hájit.
Posmívají se mu ale také spravedliví a zbožní: Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Jejich slova zní podobně, ale jdou hlouběji. Žádají znamení pro víru. K tomu se budeme muset vrátit.
A nakonec se posmívají také jeho spoluodsouzenci: Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Tedy ti, jejichž úděl on na sebe z lásky vzal. Není tahle historická realita tím nejabsurdnějším?  

Dvě výzvy se tu opakují: Zachraň sám sebe. A sestup z kříže. A právě ani jedno z toho Ježíš neudělá.
Ježíš během svého života zachraňoval mnohé a mnohými způsoby. Ale sám sebe zachránit nechce. Protože sám sebe člověk zachránit nemůže. Ani Boží Syn nemůže zachránit sám sebe, ale musí přijmout Boží záchranu jako dar z rukou Otce ve vzkříšení.
My se často chceme zachránit sami. Všichni nějak tušíme, že lidský život je ohrožen absurditou, prázdnotou, samotou, temnotou, do které bychom mohli vypadnout. A tak hledáme strategie, jak ho sami naplnit dát mu nějaký smysl. Investujeme do rodiny. Budujeme kariéru. Snažíme se mít moc, abychom nebyli druhými ohroženi. Snažíme se zachránit skrze snahu zachraňovat druhé.
To vše jsou různé cesty sebespasení. Ježíš žádnou z nich nejde, ale odevzdává se zcela s důvěrou do rukou svého Otce.

A pak je tu ona výzva k sestoupení z kříže. Židé žádají znamení, kterým by prokázal, že je mesiáš. Ano, druhým pomáhal, nemocné uzdravil, spoutané zlými duchy osvobodil. Ale oni chtějí, aby prokázal své mesiášství sám na sobě, aby vysvobodil sám sebe. Už za svého života Ježíš na tuto výzvu odpověděl: Nebude vám dáno jiné znamení, než znamení proroka Jonáše. Toho, který ležel tři dny v břiše velké ryby, který se ponořil do hlubiny smrti, a byl z ní třetího dne vyvržen ven, aby splnil Bohem dané poslání. Celá Ježíšova cesta je výstupem do nebeského Jeruzaléma, a proto nemůže sestoupit z kříže.

Znamení Ježíšova mesiášství je a zůstává kříž. Nejsme bez znamení, nejsme vydáni napospas pochybnostem a nejistotě. Kristův kříž je jasné a zřetelné znamení. Když čteme v evangeliu, že se na konci časů objeví na nebi znamení Syna člověka a lidé budou lomit rukama a naříkat, právem zde jako křesťané vidíme znamení kříže. Znamení Boží záchrany, Boží lásky ke světu, k němuž se lidé při Ježíšově ukřižování obraceli zády a k němuž se obracejí zády i dnes.
Kéž o nás platí, že se – zvláště v tomto týdnu – k tomuto znamení obrátíme čelem. A kéž se naše víra v Krista projeví tím, že ho budeme nejen ctít, ale také následovat: že se nebudeme chtít zachránit sami, ale spolehneme se na Boha, a že nesestoupíme z kříže, který je na nás vložen, neutečeme, ale že ho v Boží síle poneseme dál.