Vzkříšení – jen pro některé?

Homilie na Neděli Zmrtvýchvstání Páně 2012

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.
Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili."
Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu.
Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první.
Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.
Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna,
ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.
Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.
Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.
Oba učedníci se pak vrátili domů.
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu
a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.
Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."
Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.
Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'.
Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu."
Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

J 20:1-18

Co to je za událost, která není patrná všem? Co je to za skutečnost, která je jen pro někoho? Jak to, že se Vzkříšený dává poznat jen „svým“ a ne celému světu?
Apoštol Petr, když káže o Kristově vzkříšení, říká: „Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli po jeho zmrtvýchvstání.“ Slyšíme v tom ozvuk otázky, kterou Juda položil Ježíšovi už za jeho pozemského života: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“.
V evangeliu jsme dnes slyšeli Janovu zprávu nejen o nalezení prázdného hrobu, ale také o setkání Marie Magdalény se Vzkříšeným. Ježíš stojí za ní a zeptá se jí „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ – a když se Marie otočí, nevidí vlastně nic mimořádného: neznámého muže, kterého považuje za zahradníka. Teprve když ji osloví jejím jménem, pozná ho. Ale když se ho chce dotknout, Ježíš jí to zakáže.

Dvě reality

Vidíme, že se tu setkávají, prolínají dvě reality. Marie stále vidí Ježíše postaru, proto ho nepozná v jeho oslavené podobě. Ježíš se svým vzkříšením prostě nevrátil do tohoto života a světa – jako do něj kdysi vrátil třeba Lazara. Nepatří už tomuto světu, vstoupil do nového bytí, do nové dimenze života. Patří zcela Bohu. A tato forma života už není podřízena zákonům tohoto světa.

Chcete-li to ilustrovat jednoduchým příkladem, nenapadá mě lepší než ten z rozhovoru s dětmi: Ze zakuklené housenky se vylíhne motýl. Na první pohled spolu nemají nic společného, každý žije jakoby v jiné sféře, ale přece je to tentýž tvor. Snad s tím rozdílem, že motýl z kukly vyletí díky tomu, že housenka se předtím dobře vykrmí a zásobí. Kristus překonává smrt naopak tím, že se všeho vzdává. A je to samozřejmě i krásný obraz naší naděje: Budeme mizet a až se úplně ztratíme, vylétneme jako „motýl“ nového stvoření.

Vzkříšený Ježíš jí a pije, mluví s učedníky, ale oni ho často nepoznávají. Tomášovi jednou dovolí se ho dotknout, ale Marii to zatím zakazuje – právě proto, aby ji pomohl překonat její staré představy a setkat se s ním nově.

Odpovědět na oslovení

Ale zpátky k těm dvěma realitám ve vyprávění o setkání se vzkříšeným. Důležité totiž je, že ty dvě skutečnosti, dvě oblasti života – toho lidsky nedokonalého a Božího v plnosti - se dotýkají. Vzkříšením Bohočlověka Ježíše se staly prostupnými. Je mezi nimi kontakt, můžeme do reality Božího života vstoupit – a to už teď a tady, právě v podmínkách našeho života a našeho světa.

Kristovo vzkříšení je prvotina – zárodek Božího království, Boží "exilová vláda" v dějinách světa. A stejně jako zárodek nového života nebo semínko jsou nepatrné a viditelné zatím třeba jen pod mikroskopem, tak je tomu i se skutečností vzkříšení.

Jak to říká Petr? Zjevil se nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které si vyvolil a kteří s ním jedli a pili. Setkání se Vzkříšeným má podobu zjevení. Něčeho, co není v naší režii, v našich schopnostech. Něčeho, co si musíme nechat darovat. 
A co odpověděl tehdy Ježíš na tu Judovu otázku: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Marie poznala Ježíše ve chvíli, kdy ji oslovil jménem: Marie! Nikdo jiný než Ježíš její jméno takto láskyplně nevyslovil. To nám bylo nebo bude dáno v našem křtu.

Kristovým přítelem a svědkem se stane ten, kdo odpoví na Ježíšovo oslovení, kdo vstoupí do této životodárné komunikace lásky a důvěry. Mimo tuto sféru pro nás událost vzkříšení zůstane nedostupná.

Ježíš říká Marii: „Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Bohu k Otci svému i Otci vašemu…“ Zjevení vzkříšeného tu není pro zvědavce a diváky, ale pro svědky – pro ty, kdo se nechají zasáhnout, kdo jsou ochotni spojit Boží realitu s realitou svého života. Kdo jsou ochotni stát se svědky – jako ti, kdo se s Kristem setkali, slyšeli jeho slovo, jedli s ním a pili, a tak jdou a dělí se o dobrou zprávu. Jako Marie Magdalská, která tehdy šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána  a toto mi řekl“.

Pane Bože,
vzkříšením svého Syna jsi odňal smrti její moc
a dáváš dnes celému světu zvěstovat život.
Prosíme tě:
Otevři nám uši a srdce pro velikonoční zvěst,
odejmi od nás malověrnost a pochybnosti,
a připoj nás k velikonočnímu chvalozpěvu tvých svědků, protože Kristus vstal z mrtvých.