Vykročit na cestu

Homilie na 5. neděli po Trojici C s požehnáním pro čas prázdnin a rekreace

Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma
a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili.
Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.
Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?"
Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha.
Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice.
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil."
Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce."
Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."
A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou."
Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."

Evangelium: L 9:51-62

Jedním z židovských svátků je Sukot, svátek stánků. Židé si při něm připomínají putování Izraele pouští a přebývání ve stanech tím, že celý týden prožívají mimo domov. Bydlí ve stanech, aby si uvědomili a prožili svou nezajištěnost, odkázanost na Hospodina.

Je před námi čas dovolených a prázdnin. Co je smyslem našeho "stanování"? Odpočinek, načerpání sil... Ale proč často podnikáme namáhavé, drahé a nepohodlné cesty, plné úskalí? Nejde i v naší rekreaci o něco víc? O nalezení odstupu od naší všednosti, vytržení, nadhled, znovuuvědomění podstatného, znovuzacílení naší cesty...

Motiv cesty, putování spojuje také dnešní evangelium: Když se naplňovaly dny, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma. Ježíš na cestě. V našem i Ježíšově putování je podstatné si nejprve uvědomit, že cesta, život má cíl. Po cestě přichází klesání a stoupání, hezké i nepříjemné chvíle. Cíl při nich není vidět, ale člověk by se při svém putování ztratil, kdyby k onomu neviditelnému cíli neupjal svou mysl.

Ježíšův cíl je v Jeruzalémě, kde ho viditelně čeká kříž. Ovšem Lukáš zdůrazňuje to, co tak zjevné není: že se naplňují dny, kdy má být vzat vzhůru. Pán ví, že ho čeká utrpení a odmítnutí, ale také věří, že to ještě není cíl, že cíl je doma v Otcově blízkosti. I naše rekreace nám mají pomoci vidět dál, než jsme schopni uprostřed všedních povinností. Uvědomit si, že náš život je zakotven v Bohu a k němu vposledku míří skrze vše, co prožíváme.

Ozdravné odmítnutí

Ve vzduchu je cítit netrpělivost – aspoň  na straně učedníků. Co bude, co nás čeká? Naplňují se dny a mysl je upřena do Jeruzaléma. Podobně se chováme jako řidiči v autě: Cesta je jen prostředek, už jsme měli být někde jinde, co se děje kolem nevnímáme. Chodci na přechodech jsou jen překážky.
Když učedníci narazí na odmítnutí v samařské vesnici, urazí se a chtějí na ni svolat oheň. Oni jsou přece Boží poutníci posledního času, nikdo nemá právo jim stát v cestě. Ale Ježíš to vidí jinak: "Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice."

Netrpělivost a tlak do života víry nepatří. Učedníci by chtěli obrátit polopohanské Samařany, chtěli by vykonávat spravedlnost a trestat. Ale přitom jsou to oni, kdo se potřebují obrátit. Hněvají se na Samařany, že nepřijali Krista, ale přitom jsou to oni, kdo nepřijímají toho slabého Mesiáše, který pohlédl do očí utrpení a vnitřně ho ve věrnosti Otci přijal. Nepochopili ho: Chtěli by trestat, ale jejich Mistr přišel zachraňovat.
Co my? je v našich srdcích a slovech víc kritiky nebo lásky, víc hněvu a pocitu zadostiučinění, když se druhým stane něco zlého, nebo ochoty pomoci a vyjádřit spoluúčast. Jsme v duchu Ježíšova přístupu „dávání příkladu“ pro lidi čistým oknem k Bohu nebo jsme jim naopak kamenem úrazu.
Odmítnutí je zkušenost, která patří k následování Krista. Učí nás pokoře.

Tři setkání na cestě

Obraz cesty, putování (evangelium jako cestopis, Ježíš vůdce k životu, učedník následovník, víra jako cesta) pokračuje i v dalším líčení setkání s třemi lidmi:

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil."
Kolik je v tom krásné horlivosti a nadšení pro Krista. Ale to samo nestačí! Vzpomeňme na Petrovo: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt“ a jeho hořký pád vzápětí.
Kamkoli půjdeš – ví ten člověk opravdu, co říká? Zvážil všechny eventuality? Pavel napíše „nic nemáme a přece nám patří vše“. Tohle prožíval Ježíš na cestách s učedníky. Málokdy trpěl nouzi, bylo dost hlavně žen, které se o něho staraly. Čteme o noclehu v Šimonově domě, večeřích u bohatých farizeů. Ale domov, to své jisté, nikde neměl.
Být křesťanem znamená vědět: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Žd 13,14).

Druhého člověka oslovuje sám Ježíš: Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce."
Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."
Tvrdá, necitlivá řeč, řekli bychom. Jak ji chápat? Židé se více než my cítili spjatí se svým rodem. Dovršit život znamenalo ulehnout ke svým otcům. Proto pohřební pieta měla takovou váhu… Ale Ježíš se neohlíží dozadu, jeho mysl je upjata k cíli, dopředu.
Ve vyprávění se vyskytuje slovní hříčka: dvakrát je tu slovo "mrtvý". Jednou ve fyzickém, podruhé v duchovním smyslu. Dej si pozor, říká Ježíš, ať se sám nestaneš vnitřně mrtvým, zahleděným do minulosti, stereotypu. Boží království je před námi, je to ta nejdůležitější věc, která zahrnuje všechny ostatní vztahy. Tak jdi a dosvědčuj, že tou důležitou věcí je i pro tebe.

Podstatná je skutečnost, že zde Ježíš sám volá k následování. Nikoli naše rozhodnutí a nadšení, ale Boží povolání je to, z čeho žijeme a oč se můžeme opřít.Je to hlubší skutečnost než jen rozhodování, co máme dělat v životě, koho si vzít, co studovat. Už to, že tu jsme, je víc než rozhodnutí rodičů. Jsme tu, protože nás tu Bůh chce mít, nechtěl bez nás stvořit svět, oslovil nás a zavolal. A náš život má být odpovídáním na jeho povolání.

A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou."
Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."
Třetí setkání můžeme pochopit na základě paralely povolání Elizea Eliášem, když na něj při orání hodil plášť. Také zde Elizeus žádá, aby směl políbit otce a matku a pak půjde za ním. Eliáš svolí: Jdi a vrať se.
Ale Ježíš je víc než Eliáš a jeho nárok je Boží, absolutní. Cíl je za horizontem a ten, kdo oře, musí stále hledět do dálky na konec brázdy. Jinak bude orat cik cak. Kdo pokládá ruku na pluh a ohlíží se, co má za sebou, co už vykonal a ulpí na tom, tomu se ztrácí výhled k Božímu království. Pavel říká: „zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (F 3,14)“  

Je před námi čas odpočinku, svátek poutnického charakteru naší existence. Jsme pozváni vykročit na chvíli z vyjetých kolejí, uvidět znovu cíl našeho života a upnout k němu mysl. Přemýšlet, co nám na cestě za Kristem brání a kudy v našem životě vede. Vykročit na cesty, abychom byli blíž Božími domovu.

Veliký a širý je náš svět, tvoje stvoření, Pane.
I ve střídání práce a volného času poznáváme tvůj řád,
dobrý pro člověka.
Dej, abychom se mohli podílet i na tvém stvořitelském klidu a odpočinutí, abychom tě tak lépe poznali a tím porozuměli i sami sobě.