Vyhlížet nové věci

Homilie na 4. neděli v postu A

Jan 9, 1  - 41

1Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý.
2Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“
3Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.
4Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.
5Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
6Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči
7a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.
8Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“
9Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“
10I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“
11Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“
12Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“
13Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům;
14toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota.
15Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“
16Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce.
17Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“
18Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče
19a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“
20Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý.
21Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“
22To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy.
23Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho!
24Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“
25Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“
26Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“
27Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“
28Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi.
29My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“
30Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči!
31Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli.
32Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození.
33Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“
34Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.
35Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“
36Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“
37Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“
38On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena.
39Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
40Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“
41Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Víra, která roste

Ten člověk není od Boha, říkají v dnešním evangeliu farizeové. A uzdravený slepec od narození v závěru padá na kolena a vyznává „Věřím“. V napětí mezi postojem farizeů a uzdraveným se také odehrává celé líčení Ježíšova činu a jeho důsledků.

Farizeové jsou lidé učení, kovaní v Zákoně Mojžíšově a příslibech Proroků. Nikdo neví lépe než oni, jak Písmo aplikovat na život židovského národa. Mají přesnou představu o tom, jak má vypadat také zaslíbený Mesiáš, který přijde vysvobodit Boží lid ze tmy a nesvobody.  A tesař z Nazaretu do jejich obrazu prostě nezapadá. Jak by mohl Mesiáš uzdravovat v sobotu, den odpočinku? Vynášejí nad Ježíšem soud a nevědí, že tím vlastně vynášejí soud nad sebou.
Proto Ježíš v závěru řekne: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové nechtějí vidět skutečnost. Jsou tak zajati ve svých představách, že odmítají uvidět Boží světlo. Nedávají Pánu Bohu šanci, aby vstoupil do jejich životního obzoru – jak jinak, než překvapivě.

Přesně opačnou zkušenost má ten bezejmenný nevidomý muž. Je slepý od narození. Nikdy nepoznal nic jiného než tmu. Jeho představa o světě je velmi nejasná. I jeho znalost Zákona bude asi vzhledem k jeho handicapu velmi mizivá. A právě jemu jsou otevřeny oči, aby se setkal s Ježíšem, poznal ho a vyznal svou víru.

Ale ani v jeho případě to není tak jednoduché. Obrat k uzdravení je sice rychlý, ale proces vnitřního obrácení je dlouhý. Dokonce bychom mohli mluvit v příběhu o dvojím otevření zraku – toho tělesného a později toho duchovního jako otevření zraku víry. Nejdřív mluví o Ježíši jako o nějakém člověku, pak jako o proroku a nakonec se k němu hlásí jako Synu člověka a Pánu. Buďme proto vnímaví k rodící se a rostoucí víře u sebe i u lidí kolem nás, abychom ji třeba v zárodku nezadusili přílišnými nároky.

Přeinstalovat počítač

Ježíš přišel, aby ti, kdo nevidí viděli, a ti, kdo vidí – nebo spíš říkají a myslí si, že vidí - byli slepí.  A tady už jsme u nás a našeho místa ve vyprávění. Slepý od narození ztělesňuje vyznání žalmisty: „V hříchu mne počala má matka. (Ž 51)“
Ne náhodou křesťané od počátku dnešní evangelium chápali jako obraz dědičného hříchu. Ten výraz nás někdy mate, protože si ho dnes spojujeme s dědičností a plozením. Ale o tom tento teologický pojem nemluví. Nechce říci nic víc, než že nikdo z nás ve svém životě nezačíná na zelené louce, nejsme tabula rasa. Náš život je od počátku v situaci nouze, nakloněnosti ke zlu, aniž si to svobodně volíme a aniž jsme schopni to nějak vysvětlit. 
Je to situace, z níž si sami nejsme schopni pomoci, protože neznáme nic jiného – bylo by to jako když baron Prášil vytáhl sám sebe za cop z močálu.

Ale slepý byl uzdraven. Půst je dobou přípravy na Velikonoce a pro nás osobně dobou přípravy na křest nebo obnovu křestního vyznání. I náš křest je jednorázovou událostí, něčím neopakovatelným – jako to obmytí očí vodou z rybníka Siloe. Tím se něco navždy mění. Nás slepých od narození, zajatých do naší sebezahleděnosti, omezených představ, odcizenosti Pánu Bohu se dotýká Boží světlo. Stáváme se dětmi Božími. Jsou nám odpuštěny hříchy. Není to žádná kosmetická změna, vylepšení.
Dovolíte-li mi přirovnání ze světa počítačů: je to spíš jako když přeinstalujeme počítač novým operačním systémem, ve kterém všechny programy a aplikace běží nově.
Jenže s námi je to složitější, protože v nás zůstává stále i ten starý systém, který by nás chtěl vést a opravovat podle svých měřítek. Proto potřebujeme „oprašovat“ náš křest, stále hlouběji si uvědomovat, co pro nás znamená, kdo jsme a komu patříme.

Je to jako antivirový program, který běží na pozadí našeho počítače a občas zakřičí, když se mu něco nelíbí. Ale jen tehdy, pokud je průběžně aktualizován. Obrácení je dlouhá a v tomto světě nekončící cesta i pro pokřtěné. Bůh ve křtu otevřel náš zrak a přece potřebuje být stále znovu otvírán, abychom skutečně viděli a nebyli jen zajatci vlastních představ.

Proč nebo K čemu?

Kdo se prohřešil, že je ten člověk slepý? ptají se učedníci. Mají jasno: nemoc musí být důsledkem nějaké víny – jen jim nejde do hlavy, jak si to ten člověk mohl zavinit sám, když je slepý od narození. Mohou za to rodiče?

Ježíš ale tu otázku obrací. Odmítá souvislost mezi vinou člověka a jeho osudem. Onu bolestnou otázku „Proč?“ mění na „K čemu?“ (po vzoru hebrejskému „lama“). Mají-li temnoty našeho života, zranění, břemena a handicapy nějaký smysl – pak ten, abychom se v nich a skrze ně setkali s uzdravující Boží blízkostí. Mají se na nás zjevit velké Boží skutky – ale jen tehdy, pokud i v naší bolesti nebo naopak sebejistotě si ponecháme otevřený výhled. Pokud i ve zkušenosti Božího mlčení budeme počítat s Boží přítomností. Když obklopení tolika starými a stále stejnými zkušenostmi se sebou i s druhými, zůstaneme otevřeni pro to nové, co přichází v Ježíši Kristu.

Milostivý Bože, otevři nám oči pro tvou zachraňující blízkost a doveď nás do království tvé lásky,Kde tě spatříme tváří v tvář.