Vydat se na cestu

Kázání na Boží hod vánoční

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda.
Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.
Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“
A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“
Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.
Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.
Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli.
Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.
Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Lukáš 2, 8-20

Představte si, že vás čeká nějaká významná událost, na kterou se dlouho těšíte. Musíte ale podniknout dlouhou cestu s brzským vstáváním, abyste se na ni dostali. A tak když vám někdy ve tři nebo ve čtyři ráno zazvoní budík, chvíli zaváháte: Vstát nebo zůstat spát? Víra je sice ze slyšení, ale znamená vydat se na cestu. Vstát a jít se podívat.

To prožili už pastýři, kteří jsou pro nás předobrazem věřícího lidu. Dnes v noci jsme četli o tom, jak se při jejich „ponocování“ zjevil anděl a zvěstoval jim radostnou zprávu o narození Spasitele. Ale dnes ráno Lukášovo vyprávění pokračuje: A stalo se, že jakmile od nich andělé odešli do nebe, začali si pastýři mezi sebou říkat: Pojďme tedy až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, co nám Pán oznámil. Andělské zvěstování je jako ukazatel u cesty: Betllém, doprava, 10 km. Ale něco jiného je podívat na ceduli a něco jiného se vydat směrem, který ukazuje. Pastýři nepustili andělova slova z hlavy, nešli si zase lehnout. Ale dali se do pohybu. V těch pěti verších je 22 sloves! Něco se tam děje.

Skutečně ve vánočním evangeliu několikrát zaznívá ono důležité biblické „stalo se“. Boží slovo se děje, není to jen informace. Kdysi se stalo slovo Hospodinovo k prorokům, nyní se slovo stalo tělem. Stalo se, že vyšlo nařízení od císaře Augusta k soupisu lidu a stalo se, že Maria porodila. A pozor: nyní ve stejném smyslu slyšíme: Stalo se, že si pastýři začali mezi sebou říkat, že půjdou do Betléma, aby zjistili, co se tam stalo, co jim Pán oznámil… Tatáž Boží moc, moc Ducha svatého, která působila skrze proroky a v Ježíšově narození, ta působí i v nás, když se začínáme probouzet k víře. Něco se děje, něco se dává do pohybu. O vánocích se často znovu vydáváme k pramenům, k zrození naší víry. A to znamená ptát se: Kde se v mém životě Boží slovo stalo, kde se ve víře se mnou něco událo… Tam je dobré se na chvíli vrátit a na tuto zkušenost navázat.

O zkušenost totiž ve víře jde. Pastýři nezůstanou u toho, že něco slyšeli od anděla ani u spekulací nad tím, zda to je či není pravda. To nikam nevede. Oni se rozhodli, že se půjdou podívat, přesvědčit, zda to tak opravdu je. Samozřejmě mi leckdo namítne: Jak se můžeme o své víře přesvědčit, jak můžeme vidět věci, které ze své podstaty překračují oblast viditelného? Ale my máme přístup ke skutečnosti, v níž se nám Bůh dává poznat viditelně a slyšitelně. Bible přece není kniha filosofických úvah, ale především vyprávění – a v evangeliích vidíme, co Ježíš dělá, a slyšíme jeho slova. Proto když se na něj zahledíme a když jim nasloucháme, můžeme vyznat s autorem 1. Janovy epištoly, že Slovo života jsme viděli, slyšeli, ba že se ho naše ruce dotýkaly. Jsme na tom stejně jako pastýři, kterým anděl přece také řekl, že to, co uvidí v betlémské stáji, pro ně bude znamením. Znamení není jen znamení, ale jedinečný přístup ke skutečnostem, které nejdou plně vyjádřit slovy a pochopit. Pastýři v Betlémě viděli obyčejné dítě, které vypadalo stejně jako všechna ostatní. Na první pohled by nikdo neřekl, že se zde narodil Pán světa a jeho vykupitel. V tom Boží zjevení zůstává nenápadné a skryté - jeslích jako v našich srdcích.

Znamení ale neznamená, jak je to dnes módní vykládat, jen jakýsi odkaz k nadčasovým idejím a pravdám – lásky, lidskosti, života. Otevřít se tomuto znamení naopak znamená pochopit, že se zde stalo něco jedinečného: Bůh se stal člověkem, slovo se vtělilo, narodil se spasitel světa. Zde a nikde jinde, dnes a nikdy jindy.

Sloveso, které se v textu nejčastěji v různých podobách opakuje, je slovo: mluvit, oznamovat, vyprávět. Pastýři jsou prvními zvěstovali evangelia, radostné zprávy, kterou slyšeli od andělů. Ale co je překvapující, jejími prvními posluchači jsou Maria a Josef. Ti přece už evangelium o narození spasitele slyšeli oba od andělů. A nyní jako by ji slyšeli poprvé. I když dobrá zpráva je pro „všechen lid“, je přirozené že nejprve směřuje k „domácím Božím“, že předpokladem misie je „vnitřní misie“ Božího lidu. Proto si važme těch, kdo se o svou nově probuzenou víru chtějí s námi podělit, a my sami se o svou zkušenost víry s druhými dělme, i když to třeba někdy nejprve vzbudí rozpaky. Jedna věc je totiž slovo z nebe a druhá věc je Boží slovo v ústech člověka. Dietrich Bonhoeffer říkával, že Kristus ve slově mého bratra je silnější než Kristus v mém srdci. Zkrátka i když si myslíme, že pevně věříme, jsou chvíle, kdy potřebujeme slyšet slovo víry, ujištění a naděje od druhého. Slovo se prostě stále musí stávat, vtělovat v lidské podobě – ve zvěstování, ale i ve vzájemném svědectví.
Připomíná nám to také, že ke svědectví víry toto mluvení a zvěstování patří. Při přípravě letošního živého betléma jsme diskutovali o tom, co k němu ještě říci či dodat. Příběh o Kristově narození totiž už dnes mnoha lidem nic neříká, je to prostě hezká pohádka, která k vánocím patří. Doba se proměnila a představa, že naše tiché svědectví života bude srozumitelné, je pryč. Pohybujeme se na tržišti nejroztodivnějších představ a duchovních směrů, lidé jsou často již zcela křesťansky negramotní, a pokud o své víře nepromluvíme, tak kontext našeho života zůstane naprosto nesrozumitelný. Takové svědectví má samozřejmě svůj čas, ale ten by měl někdy přijít.

„Narozeninová oslava“ v Betlémě končí oblíbeným lukášovským způsobem, totiž úžasem, oslavou a chválou. To také patří k základní odpovědi naší víry: vděčný úžas nad nepochopitelným Božím jednáním pro spásu člověka, chválou a oslavou Božích skutků. Epištola Efezským říká, že nás Bůh povolal k „chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu“. Ve vděčnosti a oslavě je konečný cíl lidského života. Je to tak jednoduché a tak krásné. Kéž tedy nezaspíme Boží volání, překonáme svou pohodlnost a obavy a vykročíme s vírou setkat se s Kristem pro nás narozeným.

Milý Pane a Bože,
ty jsi poslal svého Syna, aby se stal člověkem,
a tak osvobodil svět z moci zla.
Prosíme tě:
Uveď i nás do svobody tvých dětí v Kristu,
tvém Synu, našem Pánu,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
odvěků navěky.