Víra v praxi

Homilie na 12. neděli v mezidobí B

Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu!"
I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho.
A řekl jim: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?"
Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"

Marek 4:35 – 41

Utišení bouře se děje „téhož dne večer“, kdy Ježíš vyprávěl učedníkům podobenství o zrnu: o důvěře v Boží dílo uprostřed naši křehkosti a nepatrnosti. Nyní se má tato důvěra osvědčit v praxi. A to se týká i nás. V kostele se zdá, že je všechno jasné, ale když přijdeme domů nebo  do práce, jako bychom už nevěřili. Křesťanství není jen věci našemu rozumu a správných názorů, ale celé naší bytosti. Je třeba, aby pravdy víry z naší hlavy sestoupily také do našeho srdce – v modlitbě a meditaci.

Učedníci se s Ježíšem plaví „na druhý břeh“ moře. Překonávají překážku. I nám často něco stojí v cestě - tou nejzazší překážkou je smrt. Plavba je plná ohrožení života. Navíc ostatní lodě, které „tu naši“ původně doprovázely, v nejtěžší chvíli mizi. A přichází bouře – ohrožení chaosem a zmarem.

V té scéně jde o kontrast – strachu a hrůzy učedníků a Ježíšova klidu. Učedníci si zoufají a volají o pomoc. On v pokoji spí. Ježíš nakonec bouři utiší, ale učedníky přitom pokárá: Kde je vaše víra? Kde je ta důvěra rolníka, že zrno roste, zatímco on usíná a vstává?

Utišení - zvenku nebo zevnitř?

Utišení bouře je zázrak - ale zvláštní. Je spojený s výčitkou. To podstatné na vyprávění není mimořádný jev, ale ten Ježíšův úplně obyčejný klid uprostřed neobyčejného a smysly a city fascinujícího přírodního dění.
Utišení bouře je znamením Kristovy moci nad chaosem, smrtí, zlem. Ale jde o tu skutečnost samou, ne o znamení. Kdybychom si Pána Boha spojovali jen se zázraky, pak bychom v situacích, kdy něčí loďka cestou ztroskotá, neměli co říci a právem bychom takovou životní zkušenost s vírou v Hospodina těžko spojovali.

Tenhle příběh prostě není především o zázračné záchraně, ale o víře, o zachraňující důvěře.
Z pohledu víry totiž není divný Ježíšův klid, ale strach učedníků: Co se nám může stát, když jsme v Boží ruce? Kde je smrti tvé vítězství? Nemůžeme přece spadnout hlouběji než do Boží nastavené dlaně.
Na hladině moře zuří bouře a běsní živly, ale pár metrů hlouběji je klid. Nebo: Světlo ve tmě svítí, i když nemusí být vždy vidět – přesto ho tmy nepohltily. Jde o to, abychom se nenechali fascinovat jen rovinou smyslů a citů, ale vztáhli se k té hlubší rovině skutečnosti  - a to je možné jen vírou.

Cesta důvěry

Důvěra byla osou Ježíšova života. Neměl jiný kontakt se svým Otcem na této zemi, než víru. On se zcela vydal do rukou Otce, že si nic neponechal a ničeho se nezalekl.
Když se i my položíme, svěříme do Božích rukou (samozřejmě to vždy dokážeme jen částečně, úplné to bude až ve smrti) ztrácí sou moc nejen strach, ale dostaneme i odvahu čelit bouřím, překážkám nebo kritice. Nebudeme muset vydávat energii na sebe-uhájení, protože to je Boží práce.

Víra není o poučkách, jde o to udělat vlastní zkušenost víry. K tomu vyprávění o utišení bouře a Ježíšově klidu uprostřed úzkosti učedníků přímo zve.
Když se tomu obraz otevřeme, pak až námi také začnou zmítat vlny, vybavíme si kromě nich i Ježíšovu pokojnou důvěru, jeho klidné spočívání v Božích rukou. Pro jeho vítězný zápas víry, smíme takto spočinout i my.

Bože, naše spáso a naše sílo,
ukaž nám svou záchrannou moc,
když nás ohrožuje strach a bouře.
Dokázal jsi to na Ježíšovi,
kterého jsi neponechal smrti.
Zachraň i nás skrze něho,
svého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.