Víra a strach

Homilie na 33. neděli v mezidobí A

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: `Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.´ Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: `Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.´ Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´ Jeho pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´

Matouš 25:14 – 30

Mohlo by to vypadat jako návod pro naše církve, až dostanou od státu slíbenou náhradu. V případě ČCE by to mělo celkem činit dvě a čtvrt miliardy. Co s nimi uděláme? Nejlepší by bylo s nimi začít dobře podnikat, investovat je, aby nás tento kapitál dokázal uživit. Nebo aspoň uložit na účet s dobrým úrokem. Nejhorší varianta by byla je uložit na běžný účet a pomalu z nich vybírat pro provoz církve.

Bezpochyby takto uvažuje každý dobrý hospodář a není na tom nic zlého. Jenže pokud bychom takové úvahy postavili na první místo, pak se jistojistě mineme záměrem podobenství a budeme podobni tomu, který svou hřivnu zakopal. Jestliže podobenství o družičkách mluvilo o naději, tématem dnešního podobenství je víra.

Největší poklad, který jsme dostali od našeho Pána, opravdu nejsou naše kostely a fary, ba ani naše historie, ale víra. Víra, ve které vidíme vše, co jsme a co máme, jako dar milosti, něco svěřeného. Z čeho ale budeme vydávat počet.

Ten člověk z podobenství dal každému podle jeho schopností. Vrátil se po dlouhé době a začal účtovat. Možná to ze začátku vypadalo, že se vrátí za chvíli. A tak jeden z obdarovaných peníze zakopal. To bylo podle rabínského práva v pořádku. Člověk, který majetek zakopal, byl zproštěn odpovědnosti za něj. Udělal, co mohl, pro jeho zabezpečení. On se asi bál, že by majetek přišel k úhoně, že by nestihl přinést užitek, že by z něj jeho používáním mohlo něco ubýt.

Vlastně se také možná lekl. Jedna jediná hřivna – to je asi 5 milionů korun. Co byste dělali, kdybyste takovou částku dostali k opatrování? Pravděpodobně by nám vyskočily na tváři vrásky. Řekli bychom si: nejsem přece žádný ekonom, neumím s tím dobře hospodařit. Nejsnažší by bylo  schovat ty peníze v obálce pod polštář a při nejbližší příležitosti je dárci vrátit.

Hrnečku vař

Muž z podobenství „žne, kde nezasel, a sbírá, kde nerozsypal“. A třetímu služebníkovi to připadá tvrdé a nespravedlivé. Co to znamená, když v tom člověku budeme vidět našeho Pána? I on čeká zisk tam, kde nepodnikal, kde jenom dal svůj kapitál. Nechce z nás mít jen své děti, ale také své spolupracovníky a partnery. Své dílo v tomto čase svěřil do našich rukou. Je to dílo, které vychází z jeho smrti a vzkříšení a které bude jednou dovršeno jeho příchodem. Ale teď z toho nic není zjevné. Jsou tu ale jeho učedníci, kteří žijí ve víře a nesou její plody. Do lidských úst vkládá své slovo. Do našich dlaní své tělo a krev. Do lidských rukou svou službu nemocným a jinak odstrčeným.

Ano, může nás přepadnout strach. Strach ale nemotivuje, strach ochromuje. Jako ochromil toho muže z podobenství. Jenže propadnout strachu o hřivny a strachu o to, zda obstojíme, znamená nepochopení toho, co nám Bůh daroval

On ten Boží majetek je podobný pohádkovému hrnečku, z něhož neubývá – tím, že se jí, v něm stále přibývá. Protože je v našich rukou, ale zůstává Božím. Ubývá naopak tam, kde se zahrabe pod zem ve snaze ochránit ho.

Často hovoříme o tom, že máme uchovávat dědictví našich otců. Jistě, tradice, předávání pokladu víry, je pro církev zásadní. Jenže z tradování se nesmí stát konzervování – pak se poklad víry stává mrtvým a neplodným. Víra se vždy tradovala tak, že se setkávala na otevřeném tržišti světa s jinými cestami a pohledy, a tak se stále znovu oživovala a vyjadřovala. V různých dobách nabývala různých důrazů a praktických dotažení.

Víra dělá víru

Předávat svěřený poklad víry znamená s ním hospodařit. Nemusíme se bát, že to neumíme. Ono totiž vůbec nezáleží na našem podnikatelském umu. Prostě stačí, když se hřivna pustí do oběhu, když se za ni nestydíme, nezůstane zakopaná v našich modlitebnách a sborech – a ona sama, svou vnitřní silou, získává další. Sami budeme překvapeni, jakou silou působí. Musíme být ale připraveni také na to, že z hrnku zavřeného a oprašovaného někde ve spíži, se začne valit proud kaše jako v té pohádce z našich modliteben „na náves, na silnici“ a pro nás to bude znamenat nějakou práci a nasazení.

Money makes money – peníze dělají peníze. Provokuje nás to, ale je to zásada, ke které se tady Ježíš vlastně hlásí. Samozřejmě v trochu pozměněném smyslu: Víra působí víru. Být věrný znamená nebát se riskovat. Nejde o naše schopnosti, ale o naši důvěru v Pánovo jmění. Zda důvěřujeme, že obstojí a získá – anebo zda je třeba ho oddělit od světa, zakopat pod zem, aby nedošlo k úhoně. Jde o to, zda jednáme v obavě, zda obstojíme, nebo ve víře, že to, co nám bylo svěřeno, zůstává Boží věcí.

Nevýslovně veliký Bože,
od tebe pocházejí naše talenty,
které často tak úzkostlivě skrýváme.
Dej nám poznání,
že získáváme, když se dokážeme rozdávat.
Prosíme tě o to
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.