Víra jako vztah na dálku?
Homilie na neděli svatodušní B
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina." "Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.
Jan 15, 26-27; 16:4 – 15
V Českém bratru nedávno jedna mladá dívka přirovnávala svůj vztah k Bohu ke vztahu na dálku, v němž není možné se potkat naživo a komunikace probíhá hlavně písemně. Není snadné hovořit o své víře, o vztahu s Bohem a nacházet ta správná slova. Ale řečeno takto, říkám si: Je opravdu náš vztah s Bohem vztahem na dálku? Nepodobáme se někdy učedníkům v situaci mezi Nanebevstoupením Páně a Letnicemi, kteří měli sice hlubokou víru, ale Bůh pro ně opravdu v té chvíli byl daleko, v nebi – a oni zůstali sami na zemi? My přece žijeme v době po seslání Ducha svatého, který naplnil srdce věřících, o němž je řečeno, že skrze něj přebývá Boží láska v našich srdcích – a pravoslavní křesťané proto právem počítají neděle nikoli po sv. Trojici, ale po padesátnici, po Seslání Ducha svatého.
Letnice jsou narozeniny církve a bez Ducha svatého by naše církve byly jen údolím suchých kostí. Dar Ducha svatého, kterého jsme obdrželi ve křtu, je základem duch-ovního života každého z nás, to on v nás tvoří a udržuje dar víry jako osobního vztahu s Bohem. Ale: také víme, že odvolávání se na Ducha svatého může být velmi nebezpečné, pokud budeme zdůrazňovat jen to, že Duch vane kam chce, a ztratíme pevné opory v Písmu. Příkladů z dějin církve můžeme najít celou řadu: Středověké učení Jáchyma z Fiore o přicházejícím věku Ducha, kdy už nebude platit Starý (věk Otce) ani Nový zákon (věk Syna), nebude třeba církve jako instituce, protože bude stačit čistá svoboda a vláda lásky. Na počátku novověku levé křídlo reformace, které z Lutherova důrazu na křesťanskou svobodu jako charakteristického rysu křesťanské víry vyvodilo nevázanost světskými řády a rozpoutalo selské války. A samozřejmě musíme opatrně zmínit i moderní charismatické a letniční hnutí, které na jedné straně oprávněně vneslo do církve zapomenuté vědomí působení Ducha svatého i dnes, ale v některých podobách se nevyhlo nebezpečí kultu osobních charismat jednotlivců či jistého elitářství např. v podobě důrazu na jakýsi druhý křest Duchem, bez něhož je křesťan „něco méně“.
Všechny tyto slepé uličky se vyznačují jedním rysem: Oprávněný důraz na působení Ducha svatého se pojí s určitým odstupem od Kristova evangelia, zejména jeho kříže. Kristus klade důraz na to, že Ducha pošle on a že bude působit a zvěstovat jen to, co vezme jeho, co přijme od něj. Nebude to nic nového, dalšího, nic navíc, než co známe z evangelia. Duch svatý svědčí o Kristu. Neukazuje na sebe, ale na Krista. Jako pouto lásky mezi Otcem a Synem také nás zahrnuje do těsného společenství s Otcem a Synem. Ten, který v podobě plamenů sestoupil v den Letnic na apoštoly a neviditelně na nás ve křtu, je tím ohněm, o němž Ježíš v evangeliu říká, že ho přišel uvést na zem a jak si přeje, aby se už vzňal.
A přece Ježíš říká: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ Tak tedy přece něco nového, jiného? Ano a ne. Ne – protože úkolem Ducha je pouze aktualizovat poselství evangelia a dávat hlouběji porozumět velikonočnímu tajemství Kristovy smrti a vzkříšení, protože to je to, co pozemský Ježíš nemohl. Ale také ano – protože Ježíš odchází k Otci. A ten odchod má učedníkům prospět, protože vytvoří prostor Duchu. Ale ne tak, že by Ježíš místo sebe udělal místo Duchu, ale aby v Duchu svatém byl stále s námi. A – a to je podstatné – aby nám byl blíže, než dosud.
Co je tedy to, co Ježíš chtěl sdělit apoštolům a oni by to tehdy ještě nesnesli? A můžeme to snést my dnes? Znovu říkám: Nejde o nějaké nové informace, nové zjevení. To je v Kristu již dovršeno. Co je v Bibli tím, co člověk nemůže snést? Je to Boží přítomnost. Ve Starém zákoně platí, že vidět Boha znamená umřít. A oheň, to je znamení Boží přítomnost. Tak se s Bohem setkává v hořícím keři Mojžíš. A když Ježíš hovoří o tom, že kdo nebude jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, řeknou si mnozí, že to je tvrdá řeč a odejdou. Nesnesli to!
Je to Duch svatý, který působí a zprostředkovává nečekanou Boží blízkost, Kristovu přítomnost. To jeho vzýváme při křtu, aby se z vody a Ducha s Kristem narodil nový člověk. To jeho svoláváme na chléb a víno, abychom měli účast na Kristově těle a krvi. To on k nám osobně hovoří, když se zvěstuje evangelium. To on se v nás modlí, když my se modlíme. To on v nás působí skutky lásky. Nic nového – protože stále jde o společenství s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, jak ho známe z evangelia. A přece něco zcela nového – protože Bůh je nám v osobě Ducha svatého nyní blíž než vlastní srdce. Tedy žádný vztah na dálku. Ano, víra je zprostředkovaný vztah k Bohu skrze Boží slovo a svátosti. Ale je to zároveň živý a osobní vztah. Je to plamen hořící v srdci. Duch svatý je nám dán jako Dar a my jsme pozváni, abychom mu dali v našem životě prostor: Jsme-li z Ducha živi, Duchem také choďme!
