Vidět si do talíře

Homilie na Zelený čtvrtek 2012

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.
Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,
Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,
odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se;
pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"
Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni."
Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.
Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil?
Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.
Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.
Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm;
Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned.
Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."

J 13:1-17;31b-35

Před časem jsme na presbyterní konferenci přemýšleli o malých sborech. A dnes jsme svědky takového malého sboru, a to vůbec prvního: sboru Dvanácti apoštolů s jejich Mistrem při poslední večeři.
V takovém malém sboru je každý vidět. Má své místo u stolu. Všichni si vidí do talíře. Je to krásná zkušenost a zároveň se člověk cítí trochu jako na trní.
A co teprve, když  k nám přistoupí Ježíš jako tehdy k Petrovi, aby mu umyl nohy. „Pane, ty mi chceš mít nohy?“ Nám se zdá taková služba ponižující: ať si každý umyje své nohy sám. Nebo ať to udělá někdo, s kým nemáme osobní vztah. Komu za to třeba zaplatíme.
Ale Ježíš to nedělá, aby Petra ponížil. Ale naopak aby ho svou službou lásky očistil – a tak mu vlastně projevil úctu a povýšil ho.
„Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Oč tu vlastně jde? O jaký podíl? Petr se s Ježíšem znal. Dlouhé měsíce s ním prožil na cestách. Byl svědkem mnoha divů a velkých slov. Patřil do jeho společenství. A pak mu Ježíš řekne tohle…

Nechat si umýt nohy

Mít s Ježíšem podíl, mít na něm účast, společenství v hlubším slova smyslu – k tomu si člověk musí od něj nechat umýt nohy. Nechat si sáhnout na to, co před ostatními moc neukazuje, co je špinavé a moc nevoní. Ježíš nám nemyje hlavu, chce nám jen umýt nohy – a přece se v nás něco příčí a vzpírá. A přitom jsme pro jeho slovo celí čistí, jen ty nohy potřebujeme umýt, abychom s ním měli opravdové, plné společenství.

Zpátky k malému sboru: Ježíš říká – i vy máte jeden druhému nohy umývat. A „nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem“. Je to skutečně nové přikázání. My jsme zvyklí říkat: Jak ty ke mně, tak já tobě – a myjeme si rádi a s gustem hlavu. Ale Ježíš své učedníky učí přemýšlet a jednat podle jiného pravidla: Jak Bůh ke mně, tak já k tobě. Jak Bůh k nám, tak my k sobě.

A není to výzva k nějakému hrdinskému samaritánskému životu. Nejtěžší je totiž nechat si ty nohy umýt. Pak teprve můžeme mýt nohy druhým, aniž přitom budeme naříkat, cítit křivdu, zahanbovat druhé nebo čekat oplátku stejným.
Jak Bůh ke mně, tak já k tobě. Život víry je životem ve společenství svaté Trojice. K ničemu menšímu nás Kristus nezve. Co je mezi Otcem a Synem, to je i mezi Kristem a námi – a to má být i mezi námi navzájem.

Růst ke společenství

Tato skutečnost víry se neprojeví hned v celém životě. Musíme k ní růst, musíme se jí bolestně učit. A k tomu je nám právě dáno společenství církve, jejíž zárodek na Zelený čtvrtek v horním večeřadle vidíme. Pokud máme mít spolu podíl, musíme na sebe vidět. Nemusíme naříkat nad malými sbory. Spíš bychom se měli ptát: Je nás dostatečně málo, abychom byli církví, společenstvím těch, kdo mají s Kristem a spolu navzájem podíl? Je to podobné jako v manželství – snoubencům vždy říkám, že jejich vztah je jedinečnou cestou k Bohu: Kde jinde mohou zažít, že ten druhý je úplně jiný, než já a než mé představy o něm? Kde jinde než ve společenství se můžeme učit chápat jinakost Boží a tak s ním žít v reálném a přece důvěrném přátelství.

Samozřejmě: podobně jako o manželství tu platí, že to je náročné. A přece jedna z nejlepších věcí, které člověka mohou v životě potkat. Je to domov nebo, jak říká jeden rakouský teolog o církvi, „přístřeší duše“.

Církev – to jsou ti, kdo mají podíl s Ježíšem. Jenže toto podílnictví se neobejde bez vědomí toho, že tím máme podíl také mezi sebou navzájem.
Za okamžik nás bude Kristus u tohoto stolu hostit. Večeři Páně slavíme jako hostinu hříšníků, hostinu chudých. Svou chudobu a hříšnost vyznáváme, když přisedáme ke stolu Páně. A všimněme se, že podíl, společenství s naším Pánem budeme mít tehdy, když nastavíme ruku a přijmeme jeho očistnou službu, jeho tělo a krev z rukou svého bratra nebo sestry.

Veliký Bože, náš Otče,
lámeme spolu chléb, pijeme z jednoho kalicha
a přijímáme tělo a krev Tvého Syna Ježíše Krista.
Učiň, ať z jeho moci žijeme v lásce a míru,
neboť jsme v tomto světě jeho tělem.
Tobě buď čest a chvála na věky.