Věřit i pro ostatní

Homilie na 7. neděli po Zjevení Páně B

1 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.
2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.
3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.
4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.
5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
6 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:
7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
8 Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete?
9 Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘
10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému:
11 „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“
12 On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

Jan 2,1-12

Ježíš se opět vrací do Kafarnaum, do domu Šimonova. Už ne ale aby uzdravoval, ale aby „k nim mluvil“. A tu čtyři lidé přinesou nepohyblivého člověka. A protože se pro zástup nemohou dostat k Ježíšovi, vykopou díru ve střeše a spustí ho dolů.
Především je to velký obraz přímluvné modlitby. To, co Ježíš pro ochrnutého udělá, není reakcí na víru toho člověka, který se už možná ani neodvažoval doufat v něco lepšího v životě. Možná ho ti čtyři přátelé prostě nenechali doma, popadli a k Ježíši dotáhli. A Ježíš „viděl jejich víru“.

V dějinách církve máme krásné svědectví Augustina Aurelia, který své pozdní obrácení chápal jako plod celoživotní modlitby své křesťanské matky Moniky. Naše přímluvy i naše pastýřská služba má toto velké zaslíbení. I přes překážky může přinést druhého člověka až k Ježíši. I když on z nějakého důvodu sám k němu jít nemůže nebo nechce, protože je svou zkušeností jako ochromený.

Mouka nebo chléb?

Ze strany ochrnutého ani jeho druhů nepadne jediné slovo. Nepřichází prosit o uzdravení. Možná přichází jen poslouchat Kristovo slovo. My také nedokážeme druhé uzdravit a zbavit jejich trápení. Ale můžeme jim usnadnit slyšet Ježíšovo slovo. Vyhrabat střechu – odstranit překážky, které jim v tom brání. Můžeme na začátek třeba jen nabídnout doprovod či odvoz na bohoslužby nebo po nich donést kázání.

Oni prostě přichází před Ježíše, aby slyšeli jeho slovo. Ovšem – s nadějí, že jeho slovo má moc a uzdravuje.

To, co uslyší, je ovšem zaskočí a přítomné zákoníky dokonce pohorší: Synu, odpouštějí se ti hříchy. Na první pohled to může působit jako nedorozumění. Já chci chléb a ten druhý mi nabízí mouku. Tohle srovnání není totiž úplně od věci. Ježíšovi současníci chápali nemoc jako projev hříchu člověka, případně hříchu jeho předků. Zde je počátek jeho nemoci a zde je počátek jeho oddělení od druhých lidí i od Boha.

Ježíš se nespokojí s nějakým povrchním řešením, opravováním důsledků. Ale jde ke kořenu věci. Ježíš odmítl spojovat osud člověka s jeho konkrétními proviněními. A přesto tu souvislost vnitřního a vnějšího je. Změna musí začít uvnitř. Když se člověk smíří s Bohem, najednou nemoc, která je sama o sobě špatná, už nemusí být prokletím. A může klidně člověku pomoci objevit to podstatné pro jeho život.

Tvé hříchy jsou ti odpuštěny – to je formulace, která patří také do bohoslužby církve. Ježíš používá trpný rod, který v biblické tradici odkazuje k Bohu a zároveň vyjadřuje úctu k nevyslovitelnému Božímu jménu. Zákoníci se rozčilují: Jak může člověk odpouštět hříchy? Ani od Mesiáše tohle nečekali. Jen kněz směl zbavovat hříchů, ale jen tím, že člověk splnil všechny smírčí ustanovení Zákona. Ježíš hříchy odpouští. Není to rouhání. Bůh sám totiž v jeho osobě a slově odpouští. A Kristus posílá své učedníky, aby také zvěstovali odpuštění všem, kdo se kají a věří. I my  smíme ve zpovědi každý osobně slyšet ta slova: Odpouštějí se ti hříchy.

Celý svět

Na rozpaky a odpor v myslích okolostojících Ježíš ještě jednou zareaguje. Co je snazší – uzdravit nebo odpustit hříchy? Snazší je samozřejmě říct „odpuštěny jsou ti hříchy“, protože dopad těch slov se na první pohled nikde nepozná. Aby ochrnutý vstal, to je těžké. A aby Ježíš dosvědčil svou moc odpouštět hříchy, uzdraví toho ochrnutého.

My jsme si v novověku upletli na sebe bič v podobě dělení jevů na přirozené a nadpřirozené. Na to, co jde dokázat a co je vidět a co leží mimo lidské možnosti – a o to není potřeba se příliš zajímat. Ale v biblických dobách lidé skutečnost takto okleštěně nevnímali. Chápali – a my se to dnes učíme znovu – člověka i Boha celostně. Člověk je člověkem s tělem i duší a skutečné osvobození a uzdravení se také týká těla i duše. A Bůh mluví i koná, odpouští i uzdravuje, je „v nebesích“ a zároveň vstupuje do stvořeného světa a něco s námi dělá.
Nemůžeme dělit skutečnost na přirozeno a nadpřirozeno. Jen celý svět je Boží svět: věci v něm jdou podle stvořitelského řádu a také se dějí divy. Nic, co by nás mělo překvapovat. Ale jistě důvod k úžasu.

I my přicházíme k Bohu, který je s námi v Ježíši Kristu, ne proto, aby to či ono pro nás udělal. Ale s touhou po jeho přítomnosti a mocném slově, které odpouští  a také nás pozvedá a napřimuje z našich ochromeností.

Věrný Bože,
ty jsi nám svou spásu nejen přislíbil,
ale ve svém svatém Duchu
jsi nám již nyní dal podíl na svém životě.
Osvoboď nás ode všeho, co nás ochromuje
a brání nám ubírat se dál k plnosti tvého života.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána, Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.