Věřit Bohu proti Bohu

Homilie na 20. neděli v mezidobí A

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Mt 15, 21-28

Už jste byli letos za hranicemi? Jaké to je přestupovat či přejíždět hranice? Člověk se těší na něco nového, ale také se cítí nejistý a dává si větší pozor. Také narazí na cizí řeč, možná se nedomluví. A myslíte, že jsou hranice dobré nebo byste je raději zrušili?

Dnešní vyprávění o setkání Ježíše a kananejské, syrofenické, prostě pohanské ženy je o hranicích. O hranicích, které jsou, ale které je také možné překročit. Je vlastně již ve svých reáliích setkáním na hranicích. Ježíš se „vzdaluje“ do „končin“ Týru a Sidonu. A ona žena přichází z té krajiny, doslova „od těch hranic“. A v duchu hranic se odvíjí i to, co následuje.

Když jsme o textu uvažovali na biblické hodině, první reakce zněla: Ježíšovo jednání s ženou nás zaráží. Je pro nás na hraně, pro náš cit možná za hranicí přinejmenším slušnosti. A ptáme se: Opravdu Bůh chce, abychom se před ním takto pokořovali, abychom mu „poklonkovali“? A nemluví Ježíš s tou ženou jako s člověkem druhé kategorie? Vždyť spíše v Bibli hledáme základ pro rovnoprávnost, založenou na důstojnosti všech lidí, stvořených k Božímu obrazu.

To jsou možná spíše naše hranice, kterých se v textu dotýkáme. Ale jsou další, které najdeme v něm samotném. Můžeme ho číst třeba s Martinem Lutherem, u něhož najdeme základ pro dvojí čtení textu. To první vychází z pohledu dějin spásy. Je tu hranice mezi židy a pohany. Luther říká: „Za Izraele vybojoval boj o milost Jákob, za pohany tato udatná bojovnice kananejská.“ Ano Jákob je nazván Izraelem po svém nočním zápase o Boží přízeň u Jaboku. Podobně Ježíš chválí již setníka, který ho prosí o uzdravení sluhy: „Tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ (Mt 8,10) Ježíš říká, že přišel ke ztraceným ovcím z domu Izraele a že nesluší vzít chléb dětem (Izraelcům) a dát ho psíkům (pohanům). Je tu hranice, nad kterou nelze mávnout rukou. A ona žena to potvrzuje: „Ovšem, Pane.“ Tím to však nekončí. Pokračuje: „...jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“. Velké a právě evangelijní je to ženino „jenže, ale…“
Tak vyjadřuje bytostný charakter Božího slova, které k nám podle Luthera přichází v dvojjediné podobě Zákona a evangelia. Ani jednu část nelze škrtnout. To by nám zbyla jen morálka nebo laciná milost. Přitakání zákonu je to „ovšem, Pane“, evangelium ale dodává „jenže, ale...“. Je tu Zákon, který stanoví hranici, jejíž překročení má nezvratné důsledky. Je tu Boží smlouva s Izraelem, která ho odděluje od pohanů. Je tu nakonec Bůh a člověk – a mezi nimi nepřekročitelná hranice. Ano, ale… To jenže, které se uskutečňuje v jednání Kananejky, spočívá v překvapivé skutečnosti, že Kristus nachází víru také (a vlastně daleko více) u pohanů.

Ovšem pro nás osobně bude zřejmě daleko významnější druhý směr Lutherova uvažování nad naším textem, směr existenciální, který se dotýká velmi osobní roviny naší víry, našeho vztahu s Bohem.  Mám na mysli to, když Luther chválí Kananejku za víru, která je vírou proti všem vnějším vlivům, proti tomu, co je vidět.  Mohli bychom dokonce vyhroceně říci: ona věří Bohu proti Bohu. A  teprve zde se rodí vskutku křesťanská, nikoli nějaká všeobecně náboženská, víra. Co tím mám na mysli?
Jsou zde hranice: je zde Zákon, který nás odsuzuje, je zde spravedlivý Bůh, který se hněvá nad zlem a tedy také nad hříšníkem. Je zde Bůh, kterého někdy zakoušíme jako toho, který odmítá naše prosby, který mlčí („neodpověděl jí slovo“). Řečeno opět s Lutherem: ano, to je také Bůh, ale je to Bůh skrytý. Takto jedná, ale není to jeho nejvlastnější jednání.
Ano, ale… Je zde Zákon, ale je tu také evangelium. Je zde Bůh skrytý, ale je tu také Bůh, který odkrývá své nitro, „útroby milosrdenství“ v Ježíši Kristu. Bůh, který se smilovává, zachraňuje a odpouští. Věřit křesťansky znamená setkat se s tímto Bohem, věřit navzdory všemu a všem – ano i navzdory Bohu samému.
Hranice jsou pevné a dobré, ale je také možné je překročit. Bůh je v nebi, člověk na zemi, říká se někdy. Ale Bůh se přece stal v Kristu člověkem a nám dává víru, která přemáhá svět. Víru, která je hraniční, mezní zkušeností, existencí na prahu mezi lidským a božským, časností a věčností. Víru, která neznamená klidně spočinout, ale zápasit (na hranicích se občas i střílí) – za sebe i za druhé. Tak věřila a statečně za sebe i za svou dceru (a vlastně nějak i za nás za všechny) zápasila „na hranicích“ ona kananejská žena.

Pane, všemohoucí Bože,
zvěstováním radostného poselství
přinášíš své království do tohoto světa.
Prosíme tě:
Dej nám víru, která přemáhá svět
a spoléhá se ve všem na tebe,
neboť ty žiješ a vládneš odvěků navěky.