Ve škole víry

Homilie na 20. neděli v mezidobí A

Svolal zástupy a řekl: "Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." Tu přišli učedníci a řekli mu: "Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?" Ale on jim odpověděl: "Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy." Petr mu na to řekl: "Vysvětli nám to podobenství!" On odpověděl: "I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje."
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Matouš 15:10 – 28

Dvojí víra

Tvá víra je velká, řekl Ježíš ženě z dnešního evangelia. Tak i my jsme pozvání vstoupit dnes do školy té ženy a učit se, co znamená věřit.

Nejprve co se vlastně stalo: Ježíš odchází do okolí Týru a Sidónu a přichází za ním kananejská žena. Setkání se odehrává na hranicích mezi Galileou a pohanskými končinami, v kraji nikoho. Ta žena, která přichází Ježíše prosit o pomoc pro svou nemocnou dceru, je Kananejka – příslušnice národa, který tyto končiny obýval před příchodem Izraele. Tedy pohanka, nepatřící k Božímu lidu.

Volá k Ježíšovi „Kyrie eleison“. A on nejprve mlčí a pak ji odmítá: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Tedy, jsem poslán jen k těm, které Hospodin povolal a dal jim svá zaslíbeni, k těm, kdo vyznávají Hospodina jako svého Boha a kdo mu slouží. Tahle kritéria ovšem kananejská žena nesplňuje, vstupuje Ježíšovi do cesty jaksi mimo plán. Kde je tedy ta víra, kterou Ježíš později pochválí?

Mluvíme-li o víře, mluvíme o dvou různých věcech. O víře, která se věří: tedy o obsahu, vyznání víry. Žena o Ježíši už možná něco slyšela. Nazývá  ho Pánem, Synem Davidovým. A volá k němu slovy žalmů: Pane, smiluj se. Ale k ucelenému vyznání má ještě daleko.

Jenže důležitá je také víra, kterou věříme. Náš vztah důvěry k Bohu. Ne už víra v něco, ale víra v někoho. Víra, která znamená spolehnout se a vykročit na cestu. A tuhle víru žena má v míře vrchovaté.

V dobrém i ve zlém

Ta žena se nenechá odradit ani mlčením ani odmítnutím. Nepřestává prosit: Pane, pomoz mi. A Ježíš jí odpoví: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Kolik lidí by tohle vzalo jako urážku a odešlo by se slovy: Tak s takovým Bohem nechci nic mít…

A jak se cítíme my, když o něco prosíme a nepřichází žádná odpověď? Ztrácíme důvěru k Bohu? Nebo se na něj zlobíme? Nebo se považujeme za tak špatné lidi, že už se s námi Pán Bůh nebaví? Ta kananejská žena, naše učitelka ve škole víry, ani jedno z toho. Odpoví: „Ovšem, Pane, jenže i psy se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Ona ví, že nemá žádný nárok na vyslyšení. Ježíš jí nemusí odpovědět a přece to nepohne její vírou. Kam by jinam šla? Stačí, že o ní Ježíš ví, že ji slyší – a odpověď už může nechat v jeho rukou.
To je víra. My si ji někdy pleteme s výměnným obchodem: Pane Bože, já ti budu věřit, budu se snažit žít spořádaně a chodit do kostela. A ty se za to postaráš, aby se mně a mým blízkým vedlo dobře a vyslyšíš mé prosby.

Teprve ve chvíli, kdy zjistíme, že to takto nefunguje, naše víra buď odumře anebo zrodí. Už to nebude jen rozumové přesvědčení o pravdách o Bohu a o nás, ani se naše víra nebude podobat smlouvě s obchodním partnerem. Ale stane se z ní něco osobního, blízkého, bezpodmínečného – jako když si manželé slibují věrnost v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci, v dobrém i zlém. Víra je odevzdáním, s-věřením, spolehnutím, že ten druhý mne drží a nese, i když bych si to představoval úplně jinak.

Obrácení, ale koho?

A samozřejmě se vloudí otázka, jak si to vlastně představoval Ježíš. Kdo koho obrátil: Ježíš ženu nebo spíše ona jeho? On přece nakonec mění svůj názor na pohany a ženu vyslyší.
Na tom nám nemusí přijít nic nepatřičného. Ježíš je Bůh a zároveň člověk. A jako takový se vyvíjí. I jeho porozumění Boží vůli a jeho poslání se postupně utváří. Z přesvědčení, že jeho úkolem je přivést k Bohu zpět izraelský národ, se rozvíjí vědomí, že je poslán ke všem, protože Bůh chce spasit všechny lidi.

„Za Izraele vybojoval boj o milost Jákob, za pohany tato udatná bojovnice,“ poznamenal o kenaanské ženě Martin Luther. Jako se Ježíš stal člověkem díky lidskému Mariinu „ano“, tak díky této ženě pochopil zas o něco víc z Otcova plánu s ním a se světem.

Jde o to, abychom z toho něco pochopili i my. Velká víra, která zachraňuje, může být z lidského pohledu docela malá. Ale je to víra ve velkého Boha, který posílá svého Syna ke spáse celého světa, který překonává naše představy a hranice. Je to víra, která dokáže vidět i v malém drobtu chleba a doušku vína ze stolů Páně vše sám život, Boží přítomnost a záchranu. 

Dobrý Bože,
miluješ všechny lidi bez jakéhokoli rozdílu.
Drž nad námi svou ruku a nedopusť,
abychom své bližní podceňovali
a dělili na hodnotnější a méně hodnotné,
neboť všichni jsou stejně tak jako my
pouze poutníky na cestách tohoto světa.
Prosíme tě o to, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.