V přímém přenosu

Homilie na Vigilii Zmrtvýchvstání Páně

Matouš 28, 1  - 10

1 Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm.
3 Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
4 Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.
5 Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.
6 Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.
7 Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“
8 Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
9 A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
10 Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“

Žijeme ve světě sdělovacích prostředků – a to zejména těch multimediálních. Televize nám chce dělat stálou společnost. Novináři musí být „u toho“. A protože to vždycky nejde nebo je zrovna okurková sezóna, jsme svědky toho, jak kamery snímají redaktory s plamennými řečmi před domy, z nichž nikdo nevychází, nebo referující o požárech před sutinami dávno vyhořelých budov.
To událost nedělního jitra by mohla být „sólokaprem“. Matouš ji snímá jakoby v přímém přenosu. Země se třese, z nebe sestupuje anděl a s rachotem odvaluje kámen od Ježíšova hrobu a usedá na něj. Ti, kdo byli posláni hlídat Ježíšův hrob, aby učedníci neukradli jeho mrtvolu a nevydávalI Ježíše za živého, jsou strachem celí bílí a stojí v šoku stranou. A anděl promluví k ženám, které se přišly podívat k hrobu.
Jenže tady celá senzace končí. Andělé řeknou „Není zde“. Kamera ještě zajede do hrobu na prázdné místo, kde byl Ježíš položen. Reportáž ještě doplní tiskové prohlášení římského místodržitelství, že událost bude vyšetřena, ale pravděpodobně se jedná o teroristický útok židovských radikálů. A tím reportáž končí a vysílání přechází ke zprávám z domova. Mediální bublina zase splaskla.

To podstatné se do přímého přenosu nevejde. Andělé se s eu-angeliem, dobrou zprávou, obrací na zaražené ženy, plné strachu. Na ty, které nepřišly za senzací, ale hledají Ježíše, který byl ukřižován. Vy se nebojte, říká jim. A k tomu „není zde“, dodává tajuplné „byl vzkříšen, jak řekl“.
Je to opravdu zvláštní zpráva, s níž si ženy nevědí rady. Jako často ani my ne. Je to prostě zpráva z druhé ruky. I my jsme ji mnohokrát slyšeli a mnohokrát s námi nic neudělala. Zůstala jen informací, nestala se sdělením.
Střed Matoušova podání události velikonočního jitra je někde jinde. Uvozuje ho slůvko „hle“, které je vždy v Bibli přiznakem něčeho důležitého. Posluchači, teď zbystři. „A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny.“ Teprve v tuto chvíli se informace z druhé ruky stává osobní zkušeností víry. A o tu jde. Tu nám evangelisté chtějí zprostředkovat.
Ženy sice Ježíše hledaly, ale nakonec on je potkal sám. To je zkušenost, kterou jsme kdysi dávno nebo před malou chvílí prožili v našem křtu a dnes si ji připomínáme nebo nás třeba ještě čeká. On nás na naší životní cestě potkal.

Ani tím to ještě nekončí. Ženy objímají Ježíšovy nohy a klaní se mu. Ale stále ještě cítí strach a možná si nejsou jisty, zda to všechno není jen krásný sen nebo přízrak. Ježíš jim znovu říká „Nebojte se!“ a posílá je. Mají oznámit učedníkům, aby šli do Galileje, kde ho také uvidí.
I my se s Kristem můžeme setkat jen na cestě. Nemá cenu zůstávat u prázdného hrobu, kde není. Jde před námi. A my ho uvidíme, když se vydáme za ním na cestu a staneme se posly a svědky jeho radostné zvěsti.

Haleluja. Kristus vstal z mrtvých. On vstal opravdu z mrtvých.

Pane, náš Bože,
tvé světlo svítí do noci,
tvůj život překonává smrt,
tvé slovo proniká stěny hrobu.
Prosíme tě:
Přijď k nám, probuď nás, zavolej nás k životu.
Tobě buď sláva navěky.