Užitečné konexe

Homilie na 5. neděli v postu B

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.
Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše."
Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.
Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."
"Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.
Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím."
Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: "Anděl k němu promluvil."
Ježíš na to řekl: "Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.
Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.
A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě."
To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.

Jan 12:20 – 33

Říká se, že bez konexí, vlivných přátel na správných místech, člověk nic nezmůže. Všichni asi máme zkušenost s tím, jak jsme se někam nedostali, protože jsme tam nikoho neznali. A naopak, jak nám někdo připravil, zprostředkovat cestu – třeba k dobrému místu. Tato zákonitost je právem důvodem k rozčilení, ale může také sloužit dobré věci.

Slyšeli jsme dnes o řeckých poutnících, kteří se chtěli setkat se známou osobností, s Ježíšem z Nazareta. A tak jdou za Filipem, jehož jméno prozrazuje ne-li řecký původ, pak aspoň vstřícnost vůči helénské kultuře. Ten pak jde za Ondřejem (také řecké jméno), aby jim připravili cestu k Ježíši.

Princip zprostředkování cesty funguje i ve vztahu ke Kristu. Stačí se zamyslet, jak jsme se my sami dostali do církve. Málokdo našel odvahu jen tak překročit dveře kostela. Zpravidla někdo nám blízký nás pozval nebo šel s námi. Je to pro nás i dnes výzva se rozhlédnout po svých přátelích a známých, k nimž máme něčím blízko jako tehdy Filip k Řekům, a pozvat je.  

Nepřímá cesta

Řekové touží vidět. Žasnout nad krásou a vznešeností božského – to je skutečně řecká hodnota. Chtějí vidět něco slavného a velkého. A skutečně Ježíš odpovídá: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka“. Jenže pak jeho slova nabývají jiný směr: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Kristova cesta k povýšení, do Boží slávy – a stejně tak cesta jeho učedníka – není přímá. Není to žádná zkratka, které nám v instantní podobě nabízejí rozmanité náboženské mixy dneška. Zrno musí padnout do země, zemřít, aby z něj mohla vyrůst rostlina. Člověk musí svůj život ztratit, aby jej doopravdy uchránil.

Křesťanská cesta k Bohu není přímá. Vede přes utrpení, pokušení, zápasy a smrt. Vzpomeňme si na to, až se na pašijové cestě ocitneme sami. Vzpomeňme si, že jsme na Kristově cestě. I uprostřed zla na dobré cestě. Na cestě, kterou nelze měřit lidským úspěchem – její sláva se vyjeví až na druhé straně Velikonoc.

My jsme však zatím stále na této – pašijové – „smrtné“ straně, jak nám, připomíná dnešní neděle. A na této straně nám Jan také líčí Ježíšovu modlitbu. Žádná sláva v dohledu, je pouze slyšet hlas z nebe, který svědčí o Božím Synu: „Oslavil jsem a ještě oslavím“. Ten hlas zní kvůli nám a přece mu často nerozumíme. Zástupům se zdálo, že zahřmělo.

Ten hlas je především odpovědí na Ježíšovu prosbu. Co tu čteme, je Janovým podáním události modlitby v Getsemane, Ježíšova zápasu o Boží vůli: "Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!".

Ježíš se chvěje jako se často tváří tvář utrpení a smrti chvějeme my. Třásl se nad Lazarovým hrobem; třásl se, když předpovídal Jidášovu zradu; třese se tváří v tvář své smrti. Ale je to ještě něco víc než lidský strach. Je to otřes nevinného Bohočlověka nad propastností lidského hříchu, který má spočinout na jeho bedrech.

Jako jeden z nás touží po lidském štěstí a přeje si, aby ho nastávající události minuly. Ale jako Boží Syn zápasí o věrnost svému poslání. A svou lidskou vůli nakonec přetaví v Boží vůli. A tím něco vydobil, prošlapal i nám. I my teď můžeme v jeho síle podřizovat vůli Adama v nás vůli synů a dcer Božích. Těch, kdo mohou k Bohu volat s důvěrou „Otče“ i tváří v tvář těžkostem a utrpení.

Vstoupit do Kristovy modlitby

Nebo jinými slovy: I my můžeme vstoupit do Kristovy velekněžské modlitby. Židé chápali svou modlitbu jako jakési virtuální „napojení“ na oběti přinášené v chrámu, jako oběť rtů. Autor listu Židům líčí celý Ježíšův život jako „oběť modliteb a úpěnlivých proseb k Bohu“.
Ježíš je zde líčen jako Velekněz nové smlouvy. Oběti přece přináší kněz. A čteme-li, že Ježíš „došel dokonalosti“, pak je to starozákonní pojem pro vysvěcení na kněze. Oproti staré smlouvě ale Ježíš nepřináší oběti, ale sám se jí stává – daruje sám sebe z lásky, aby nás jako rozptýlené Boží děti shromáždil a táhl s sebou před Boží tvář.

Chcete-li praktický návod, jak do Ježíšovy modlitby vstoupit, modlete se žalmy. Naše rozpaky s některými žalmy (které například mluví o vlastní nevinnosti nebo potrestání nepřátel) odpadají, chápeme-li je jako modlitbu našeho Velekněze, do níž jsme zahrnování a k níž se proto můžeme a máme připojit. Nikde jinde nenajdeme zřetelněji vyjádřeno, co znamená modlit se „v jeho jménu“.

A Bůh jeho modlitbu přijal, ačkoli se nám to při pohledu na kříž může zdát nepochopitelné. Pro jeho poslušnost, kterou se ztotožnil s Boží vůlí. To je i cíl naší modlitby.
A Bůh ho vyslyšel nejen tak, že slyšel jeho modlitbu, nejen proto, že ho vzkřísil z mrtvých. Ale proto, že on svou obětí překonal samu smrt a na kříži otevřel pramen života pro všechny.

Pane Bože, svatý Otče,
ty jsi ustanovil svého Syna
veleknězem a prostředníkem svého lidu:
Pomoz nám, abychom s vírou přijali jeho oběť za nás
a důvěřovali jeho přímluvě.
Skrze něho, našeho Pána Ježíše Krista.