Upřeně se dívali do nebe

Homilie ke svátku Nanebevstoupení Páně při poutní bohoslužbě u kříže U tří lip

1. čtení Sk 1, 1-11

1První zprávu, ó Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš začal činit a učit, 2až do dne, kdy byl vzat vzhůru, když skrze Ducha Svatého dal příkazy apoštolům, které si vyvolil. 3Jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím království. 4A když s nimi jedl, nařídil jim, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali Otcovo zaslíbení — „které jste slyšeli ode mne, 5neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ 6Když se tedy sešli, tázali se ho: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ 7Řekl jim: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci, 8ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ 9Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. 10A když se upřeně dívali do nebe, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílých šatech 11a řekli: „Muži galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru do nebe, přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet do nebe.“

2. čtení Ef 1, 15-23

15Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všem svatým, 16nepřestávám za vás děkovat, když se o vás zmiňujeme na svých modlitbách, 17aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého 18a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých 19a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. 20Tu uplatnil v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím. 22A všechno podřídil pod jeho nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, 23která je jeho tělem, plností toho, jenž všechno ve všem naplňuje.

Evangelium L 24, 44-53

44Ježíš řekl apoštolům: „To jsou ta má slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech.“ 45Potom otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu, 46a řekl jim: „Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých; 47a na základě jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc od Jeruzaléma. 48Vy jste svědky těchto věcí. 49A hle, já na vás posílám zaslíbení mého Otce; vy však zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti.“ 50Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl své ruce a požehnal jim. 51A stalo se, když jim žehnal, že se od nich vzdálil a byl nesen vzhůru do nebe. 52A když se mu poklonili, s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma 53a byli stále v chrámě, chválili Boha a dobrořečili mu. Amen.

Stojíme pod širým nebem, které je v Bibli šifrou pro Boha. Království nebes, o kterém mluví Ježíš, je království Boží. Odkazuje k Boží sféře, k věčnosti, k horizontu, který se klene nad našimi malými životy s jejich tragédiemi a komediemi.

Platí o nás to, co slyšíme při Kristově nanebevstoupení o apoštolech, totiž že upřeně hleděli do nebe, až je museli andělé napomenout? Spíše ne. Jsme povětšinou zaujati věcmi pozemskými, naším každodenním pachtěním, malými či většími radostmi, starostmi a úkoly. K nebi pozvedáme oči, ať křesťané či nekřesťané spíše zřídka, v prchavých chvílích modlitby.

A ono to není zásadně špatně. Vždyť Pán Ježíš své učedníky právě při nanebevstoupení posílá do světa. Lukáš, autor třetího evangelia i Skutků apoštolů, je prvním církevním historikem; nahlíží příběh Iz-raele, Ježíšova působení a církve jako dějiny spásy, příběh Božího jednání ve světě s jeho různými etapami. A Kristovo nanebevstoupení líčí v tomto kontextu jako důležitý milník: končí doba Ježíšova pozemského působení a začíná cesta církve. Jsme posláni, abychom o Kristu v tomto světě vydávali svědectví a nesli radostnou zprávu až na sám konec země. Takže je to teď už na nás a platí, jak kdosi řekl, že Kristus nemá v tomto světě jiné ruce, než ty naše?

Právě ve chvílí tohoto důležitého předělu od pozemské cesty Ježíšovy k cestě církve, právě při vědomí důležitosti úkolu a poslání, které jsme dostali, Lukáš obrací naše oči k nebi. Kristovo nanebevstoupení považuje za tak důležité, že ho vypráví hned dvakrát – na konci evangelia a na začátku Skutků. A líčí nám tuto událost na základě starozákonního předobrazu nanebevzetí proroka Elijáše. Elíša předtím žádá Elijáše o dvojí díl jeho ducha. A on mu odpovídá: “Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže neuvidíš, nestane.” A také Kristus při svém nanebevstoupení zaslibuje svého Ducha, kterým budeme oblečeni mocí z výsosti a který nám dá sílu být jeho svědky. Také nám říká, že sice odchází k Otci, ale my budeme ve spojení s ním dělat větší skutky než on (J 14,12).

Ježíš se od učedníků vzdaluje, ale přitom jim žehná. Jakoby se od nás odtrhuje, ale to proto, aby nám poslal svého Ducha, ve kterém bude s námi vždy a na každém místě až do skonání věků. A učedníci neodchází z toho rozloučení smutní, ale s radostí. Mají před očima Kristovy vztažené ruce. Připomínají kříž, kterým přemohl zlo. Jsou výzvou: Vzhůru srdce! Nebojte se! Vzchopte se, neboť já jsem přemohl svět (J 16,33). Jsou gestem požehnání, ujištění o jeho blízkosti. Jako když Mojžíš držel vztažené ruce a Izrael vítězil v boji nad Amalekem, tak i my smíme žít naše zápasy a zkoušky v moci Ducha Kristova.

A to znamená, že nejsme pohrobci a sirotci. Nejsme zde ponecháni, abychom nahradili Ježíše v jeho pozemském díle. Vždy on vstoupil do nebe právě, aby naplnil vše, co jest. Aby spočinul po Otcově pravici a ujal se vlády nade vším. Aby nám sesílal Ducha svatého a přimlouval se za nás. Není to jen na nás. Kristus sám dál šíří svou vládu, působí a jedná v tomto světě, v církvi, v našich životech. Jeho vztažené paže jsou znamením, že je mu dána veškerá moc na nebi I na zemi. A my se na jeho díle smíme svým malým kouskem podílet a svědčít o něm. Nejde o naše plány a představy, ale o to, aby-chom se učili chápat jeho cesty a přizpůsobovali jim své kroky. Jeho pozemské působení, I jeho smrt a vzkříšení je stále živé a působivé ve zvěstování církve.

Právě proto, že zůstáváme zde na zemi a že je nám zde mnoho svěřeno, je důležité se zastavit a hledět k nebi. Kristus totiž nebe a zemi jednou provždy spojil svým vtělením a svým nanebevstoupením. Ukázal a otevřel nám cestu do Boží blízkosti. Nebe už není nekonečně vzdálené a nedostupné, ale je mezi námi, jde k nám. Kristus nám ho odemkl svou smrtí a vzkříšením. A my nesměřujeme do prázdna nebo do smrti, ale tam, kam nás předevšel nás Pán Ježíš Kristus. Nebe je pro nás nadějí, která se klene nad všemi situacemi našeho života. Kdybychom k němu nehleděli, nebyli bychom kazateli naděje a radosti, ale jen karateli a moralisty, protože by nám brzy došel dech, vyhořeli bychom a zatrpkli.

Křesťan je ten, kdo hledí k nebi, ale stojí nohama na zemi. Dokonce můžeme říci, že již jsme Hlavou v nebi, kde Kristus jako Hlava církve. A právě díky této pevné kotvě, protože máme svůj domov u Boha, můžeme na této zemi pevně stát a nenechat se zmítat závany, módami a bouřemi. Potřebujeme pozvedat svá srdce vzhůru tam, kde Kristus trůní po Boží pravici, abychom na jedné straně nepodléhali světským snahám vybudovat Boží království na zemi a na druhé nepropadli zklamání, když vidíme, že se věci na zemi od těch nebeských tolik liší. Kristova vláda a jeho vítězství jsou sice skryté. Když se dnes budeme pozorně dívat na Pána, odcházejícího do nebe, budeme vědět, že na konci nebude smutek, ale radost. Protože Kristus došel dobrého cíle své cesty u Otce, věříme, že s ním ho dojdeme i my.