Ukazovák Páně

Homilie na 3. neděli adventní B

6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
19 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“
20 Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“
21 Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“
22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“
23 Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“
24 Ti vyslaní byli z řad farizeů.
25 Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“
26 Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte –
27 ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“
28 To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.

Jan 1,6-8.19-28

Ještě jednou se setkáváme s postavou Předchůdce Páně Jana Křtitele – tentokrát ve svědectví evangelisty Jana. A právě pojmy svědectví a svědek jsou u něj důležité.
Minulou neděli jsem mluvil o rozměru Janova poslání, který bychom mohli nazvat vnitřním: výzvu k přípravě cestě Pánu na poušti, ve vlastním obrácení od sebe k přicházejícímu Bohu. Ale Janovo kázání a jeho život mají také vnější rozměr. Evangelista to vyjadřuje slovy: „Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.“ „Toto je svědectví Janovo…“
Jan ve čtvrtém evangeliu nevystupuje tolik jako křtitel ani jako kazatel, ale jako svědek. Ten, který ukazuje na Krista. Jedinečně to vystihl malíř Mathias Grunewald na svém obrazu Ukřižování, na němž je Křtitel zobrazen po straně kříže s ohromným ukazovákem, vztyčeným ke Kristu. Jan jako Ukazovák Páně.

A to svědecké poslání Křtitele můžeme ještě rozdělit na negativní a pozitivní. Tím negativním je jeho odpověď na otázku: Kdo jsi? Z jeho úst slyšíme samé zápory: „Já nejsem Mesiáš.“ „Nejsem.“ „Ne.“ Jan svědčí o Mesiáši tím, že ustupuje ze scény. Končí forbína a začíná vlastní představení, kvůli kterému lidé přišli. „On musí růst, já však se menšit,“ řekne později.
Svědčit o Kristu – to znamená především přenechat mu jeho místo. Žít a mluvit tak, aby bylo jasné, že my nemáme recept na spásu. Ale skládáme svou důvěru v Mesiáše.
Být Kristovým svědkem – to znamená často k něčemu říci: Ne! Odmítnout myšlenky a jednání, které překrucují Boží pravdu. Nepodílet se na neužitečných skutcích tmy, jak říká apoštol. Vyjádřit se k tomu, s čím není možné souhlasit, co odporuje hodnotám života.

Průsvitný pro Boha

Pozitivní rozměr spočívá ve vydávání svědectví přicházejícímu světlu. Můžeme si představit měsíc, který odráží svit slunce. Nebo zrcadlo, které přenáší odlesk lampy tam, kam by její svit nedosáhl.
Stejně tak posel, učedník, apoštol zrcadlí Kristovu lásku tak, aby zasvítila do všech temných míst našeho světa. Není to naše světlo, naše zásluha. Ve věcech Božích stačí, když budeme transparentní, průsvitní k Božímu světlu. A to budeme právě tehdy, pokud si dokážeme přiznat i naše temné stránky a tomu světlu je vystavíme. Ta transparentnost je právě tam, kde je na nás vidět, že nežijeme jen ze svých sil, že si díky tomu můžeme přiznat i své slabosti. Není to křečovitý usměv, ale spíš světlo, které září i přes naše slzy.

Je snad z dosavadního výkladu už dostatečně jasné, že ona svědecká role Jana Křtitele, je i úkolem Ježíšových následovníků. „Budete mými svědky…“ Dotýkáme se tu něčeho, co je pro křesťanství a jeho předávání zásadní a klíčové. Křesťan není ten, kdo vyřizuje poselství – jako posel, který předá zprávu, a jede dál. Nebo jako pošťák, který neví, co je v dopisech, které roznáší. Kdo k evangeliu a jeho zvěstování přistupuje takto, zpronevěřuje se mu a znedůvěrohodňuje ho.

Svědek  - třeba u soudu - je ten, kdo nemluví o tom, co přijal z druhé ruky. Ale o tom, co viděl a slyšel. Nebo s čím udělal zkušenost víry. Svědek je ten, který za to, co říká, ručí. A to vším, celým svým životem. Proto martyr je termín pro mučedníka.
Svědkem v plném slova smyslu je Kristus. Jako o svědkovi pravém o něm mluví Zjevení Janovo. On je obrazem Boha neviditelného, Bůh se nám v něm dal poznat. Je ikonou Boha. Je zcela transparentní k Bohu – co dělá a říká on, to dělá a říká Otec.
Jeho svědectví je kryté jeho životem a obětí – jako se píše o bankovkách, že jsou kryté zlatem.

Ale v odvozeném slova smyslu to platí i o nás. I my za naši zvěst ručíme životem. Ten rozhoduje, zda v očích druhých lidí, platí nebo je to je to bezcenný brak.
Nejsme těmi, kdo vyřizují poselství, my jsme tím poselstvím. Otázka je pouze jakým – co si na nás lidé přečtou. Dříve se mluvilo o kostelních obrazech jako o „bibli chudých“, negramotných. Jak to ale dnes s gramotností ve věcech víry? Málokdo rozumí jejímu jazyku. O to víc je potřeba svědků jako otevřených živých knih. Skrze něž je možné uvěřit. Tak jako Janovi současníci uvěřili skrze jeho svědectví.

Radujte se

Povšimněte si ještě tajemného výroku Jana: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte.“ Už nejen „za mnou přichází“, ale stojí uprostřed vás. A vy ho neznáte. To můžeme chápat dobově: za Janem přicházely zástupy, zatímco Ježíš zatím žil ve skrytu jako každý jiný muž. A teprve Janovým křtem u Jordánu bylo odhaleno, kým je. A on je to spíše trvalý rys Kristovy přítomnosti mezi námi. Luterská teologie to ráda vyjadřovala slovy, že Bůh se nám dává poznat pod zdáním opaku. Přichází k nám přesně opačným způsobem než bychom od Boha, Pána a Stvořitele, očekávali. O tomto podivuhodném Božím ponížení mluví Vánoce.

Chceme-li se stát lidmi adventními, pak máme odhalovat a všímat si jeho příchodu mezi nás, i když je skrytý, i když přichází jako neznámý.

Dnešní neděle se jmenuje Gaudete, Radujte se podle výzvy epištoly: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.“ Radost je průvodním jevem Kristova příchodu. Tak jako Jan mluví o tom, že jeho radost je dovršena jako radost přítele ženicha, kterému stačí, že slyší ženichův hlas, že smí být přítomen na jeho svatební hostině. Je to radost, která v nás může zůstat skrytá, dřímající – jako vůbec vědomí Kristova příchodu. Přijměme pozvání dnešní neděle k radosti jako pozvání k modlitbě: otevření vnitřního prostoru pro setkání s Pánem, rozhoření plamínku víry, který někde hluboko v nás doutná třeba jen docela nenápadně, pro Boží skrytou přítomnost.

Bože, náš Otče,
skrze Tvého Syna přichází do světa světlo a radost.
Pomoz nám, abychom toto světlo a radost dávali dál,
aby se všichni lidé dověděli o Tvé dobrotě.
O to prosíme Tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s Tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.