Ucho jehly

Homilie z 28. neděle v mezidobí B

Když Ježíš u učedníky vycházel na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Dobrý učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jediný: Bůh. Přikázání znáš: Abys nezabil, nezcizoložil, neukradl, nevydal křivé svědectví, nepodvedl; cti svého otce a matku. “ On mu řekl: „Učiteli, toto všechno zachovávám od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl, zamiloval si ho a řekl mu: „Jedno ti chybí: Jdi, prodej všechno, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ On se nad tím slovem zachmuřil a se zármutkem odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vcházejí do Božího království ti, kteří mají majetek.“ Učedníci se při jeho slovech děsili. Ježíš jim zase na to řekl: „Děti, jak nesnadné je pro ty, kteří spoléhají na majetek, vejít do Božího království. Snadnější je, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Oni byli velice ohromeni a říkali si mezi sebou: „A kdo může být zachráněn?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Neboť u Boha je možné všechno.“ Petr mu začal říkat: „Hle, my jsme opustili všechno a následujeme tě.“ Ježíš říkal: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nyní v tomto období nedostal stokrát více domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první.“

Mk 10, 17-31

Velbloud procházející uchem jehly – nepředstavitelné, ale vlastně snadné proti tomu, aby bohatý vešel do Božího království.
Nemožné nebo snad přece? V jeruzalémských hradbách prý existovala brána, která se jmenovala Ucho jehly. A tou by se prý menší velbloud s odřenýma ušima a hrby nějak protlačil... Tak tedy naděje i pro ty, kdo spoléhají na majetek?
Stop. Tenhle výklad, který se zrodil někdy v 9. stol. ve Francii a s nímž jsme se asi už někde v rozhovoru na mládeži nebo biblické hodině setkali, je právě dokladem úplného nepochopení Ježíšova slova.. Snahou mu uniknout, otupit jeho ostří. Evangelium není souhrnem praktických rad pro život. Ale paradox. Ježíš používá formu sdělení, která se blíží dálněvýchodním koanům. Výrokům, které nelze logicky uchopit, ale které nás právě ze stereotypů našeho myšlení mají vyvést k pochopení Boží reality. A přivést k obrácení srdce.

Bohatý mladík přibíhá k Ježíšovi, když se s učedníky vydává na cestu. Jeho postoj k Ježíšovy je plný úcty, ale jako by tím letmým oslovením mezi dveřmi dával zároveň najevo, že nechce, aby to setkání šlo příliš do hloubky. Nechce se změnit, spíš ujistit, že to, co dělá, dělá správně. Přichází k Ježíšovi, ale jakoby chtěl spíše před Bohem utéct a zůstává soustředěn na sebe sama.
Pán s mladíkem – jako i s námi – začíná komunikovat na rovině, jemu přístupné. Vypočítává přikázání, k nimž ten zbožný muž může snadno přitakat. Jsou to všechno přikázání druhé desky Zákona, které se týkají mezilidských vztahů. Ale postupně začíná vysvítat, že tu v mladíkově životě a myšlení zeje prázdné místo. Ježíš začne muže upomínat na Boha. Nejde o to, zda je někdo dobrý učitel nebo dobrý člověk. Pouze Bůh je dobrý. Bůh je – podle základního vyznání Izraele - jediný!

Bůh s námi jedná slyšitelně, ale i viditelně, hmatatelně – ve Slovu a svátosti. Hluboké sdělení mladíkovi Ježíš doprovází vnějším vyjádřením. Zamiloval si ho. Víme, že agapická láska není cit, ale čin. Vykladači proto říkají, že to nebylo jen "vlahé oko". Ale že mladíka objal nebo políbil. Ne aby ho pochválil za jeho věrné zachovávání druihé desky Zákona. Ale aby mu vyjádřil otevřenost Božího srdce, aby beze slov vyslovil evangelium, aby ho zahrnul Božím slitováním. Protože pouze na tomto základě je možné pochopit následující výzvu: „Jedno ti chybí: Jdi, prodej všechno, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“

Je-li Bůh "jediný", pak to jedno to "jedno", co nám chybí, je to, když my chybíme jemu. Chybí nám obrácení, radikální změna orientace v tom, čím jsem živ, na co spoléhám, co mne nese v životě i ve smrti. Jak naznačuje jedna z verzí biblického textu, nejde o bohatství samo o sobě, ale o spoléhání na něj. A v tomto smyslu smíme alegoricky dodat, že náš majetek je to, na co spoléháme. Ne nadarmo je slovo Bůh přítomno v českém výrazu bohatství. Tvůj Bůh je to, na co pověsíš své srdcem, řekne Luther. A naším bohatstvím nemusí být je věci materiální, ale také duchovní. I naše morálka a naše náboženství mohou být vzpourou proti Bohu, nejsou-li zároveň touhou žíznícího jako laň po bystrých vodách, hladem a žízní po spravedlnosti, kterou nemáme sami ze sebe.

Ten mladík odešel se svěšenou hlavou. Protože měl mnoho majetku. Měl mnoho vlastností, které bychom mu mohli závidět. Ale nebyl bohatý u Boha, chudý a hladovící a proto bohatý Bohem. "Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou."
Věci tohoto světa můžeme a máme rozumně spravovat a užívat jich. Co je císařovo, máme dát císaři, co je Boží, Bohu. Bůh ale není někdo, s kým bychom se mohli v životě zařídit. Boží myšlení není lidské myšlení. Prázdné místo otázky po Bohu v našem životě nemůžeme zaplnit nějakou teorií nebo praxí. Víra je rozumná, ale pouze pokud v našem uvažování najdeme smysl pro paradox.

„A kdo může být zachráněn?“ U lidí je to nemožné (nikoli nesnadné!), ale ne u Boha. "Neboť u Boha je možné všechno.“ Děti, řekne Ježíš těm životem zkušeným chlapům. Kdo nepřijme Boží království jako malé dítě, jistě branou do něj neprojde. Do Božího království nevede žádná postranní branka v hradbách, kterou bychom se mohli protáhnout. Bůh své dílo záchrany začíná tam, kde my jsme se svými možnostmi v koncích. Náš úkol je spolehnout se na Boží moc a Kristovy zásluhy a slovo. Věř a budeš spasen! Bůh nás protlačí uchem jehly – skrze naši víru.

Dobrý Bože, bohatý ve své lásce k nám,
rozmnož naši víru,
abychom opustili vše, co nás od tebe vzdaluje,
následovali tvého Syna a nalezli plnost tvé radosti.