Tváří v tvář utrpení i slávě

Homilie na 2. neděli v postu B

31 A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
32 A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
33 On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

2 Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima.
3 Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.
4 Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.
5 Petr promluvil a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“
6 Nevěděl, co by řekl; tak byli zděšeni.
7 Tu přišel oblak, zastínil je a z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
8 Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného.
9 Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

Mk 8,31-38; 9,2-9

Dvojí blouznění

Dnes po bohoslužbách budeme při sborovém shromáždění hodnotit uplynulý rok. Kladu si vždy otázku, jak má taková zpráva o životě sboru, i třeba o životě každého z nás vypadat. Většina institucí ve výročních zprávách předkládá své úspěchy a zisky. Ale co je v životě Ježíšova učedníka a církve úspěchem? Není to často to, co zvenku vypadá jako nezdar a ztráta? A platí to i naopak.

Není snadné se v tom vyznat, a tak nás může potěšit, že s tím zápasil  - nebo spíš v tom prohrával - i apoštol Petr. V dnešním evangeliu je dvakrát zmaten a dvakrát mluví z cesty. Nejprve když Ježíš ukazuje svou cestu jako cestu utrpení a kříže. A pak když je svědkem Kristovy slávy při jeho proměnění na hoře. V prvním případě se snaží svého Mistra kárat a nabízet mu – podobně jako pokušitel – cestu lidského úspěchu. V druhém by zase rád uchoval ten vzácný okamžik pohledu na záři Ježíšova božství a zkouší vzít si kousek nebe do stanu, který postaví.

Nebe na zemi?

Zastavme se chvilku u tohoto Petrova blouznění. Ono totiž je velmi pochopitelné a není tak daleko od věci, jak by se mohlo zdát. Neříká vlastně je „dobré“, že jsme zde, jak překládá ČEP. Ale doslova: „krásné je nám zde býti“. Krása je skutečně průvodním jevem Božího sebeodhalení. Krása je rozměr a vlastnost Boží. A proto básníci, hudebníci a malíři mají k Bohu obvykle blíže než technici nebo dělníci.

V tom je Petrova skutečnost ryzí a pravá. A my se tím máme inspirovat, abychom i my mohli zakoušet Boží zjevení v kráse. Někdy kvůli důrazu na Boží slovo zapomínáme na to, co je vlastní Starému zákonu: to, co slouží Bohu, kde Bůh mluví, prostor, kde se s ním setkáváme – to vše má být krásné. Krásná má být naše bohoslužba, naše písně, naše modlitebny a kostely. Ne z estetických důvodů, ale protože zde přichází ke slovu a k přítomnosti Bůh, jemuž se máme podle žalmisty klanět „v nádheře svatyně“. Jen dodejme, že krásné neznamená okázalé a může být i velmi prosté.

Možná už jsme také něco takového prožili: že se nám třeba po bohoslužbě nechtělo z kostela. Že jsme si říkali: kdyby to tak šlo ponechat si tenhle okamžik, podržet ho v sobě a nenechat si ho zase zkazit starostmi a těžkostmi všedního života. Přesně tohle prožívá Petr. A tak navrhuje, že postaví tři stany: pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše, kteří se učedníkům zjevili ve slávě. Asi si neuvědomuje, jak je jeho návrh absurdní. Jako snaha kocourkovských nanosit světlo do domu bez oken v pytlích nebo snaha utopistů všech věků vytvořit nebe na zemi. Končí to vždy směšně nebo tragicky.

Ty stany ve vyprávění mají jednu konkrétní souvislost. Někteří vykladači se domnívají, že událost se odehrává během židovského svátku stánků. Během něj Izraelci pobývali mimo své domy v lehkých stanech z proutí, aby si uvědomili nesamozřejmost věcí ve svém životě. Aby znovu prožili svou odkázanost na Hospodina, připomněli si jeho věrnou péči na cestě pouští  - a také aby vyhlédli k budoucímu věku, ke stánkům ne rukama udělaným, v nichž budou přebývat spravedliví. V tom je tento svátek inspirativní pro náš křesťanský půst. Jsme lidmi s tělem i duší, a tak potřebujeme i věci víry nejen vědět, ale také prožít.

A právě ten třetí rozměr svátku stánků zde přichází ke slovu. To, co učedníci prožili na hoře Proměnění, to je příslib Boží budoucnosti, nebeského oslavení, které je přislíbeno i nám. Ale zároveň se v něm ještě teď nemůžeme zabydlet. Musíme znovu sestoupit s hory a následovat Ježíše na jeho pašijové cestě.

Hostinec, ne cíl

A tudy vede cesta ven z dvojího Petrova blouznění, tohle my se z jeho zkušenosti můžeme naučit. Kříž a sláva patří k sobě. Když jde člověk s Ježíšem cestou utrpení, má vědět, že směřuje k tomu, co se odehrálo zatím jen jako chvilkový záblesk na hoře. A když je nám krásně, jsme okouzleni přítomným okamžikem, nemáme zapomenout, že cesta vede dál, zase dolů doprostřed složitostí života, práce a někdy bolesti. Jak říká spisovatel C.S. Lewis: Je úžasné, když se můžeme na únavné občerstvit cestě v příjemných hostincích. Ale bláhový by byl ten, kdo by je začal považovat za cíl své cesty.

To je i smysl Ježíšových paradoxních slov o záchraně života: Kdo chce život zachránit, kdo myslí jen na úspěch a chce život naplnit jen krásnými věcmi, ten se mine naplněním svého života. A kdo najde odvahu se vzdát svých privilegií a zkusí jít s Ježíšem jeho cestou oběti, ten teprve tu skutečnou plnost a slávu svého života objeví.

Všemohoucí Bože,
ty jsi vydal svého Syna do rukou lidí,
a lidé ho zabili.
Prosíme tě:
Odpusť nám, že klademe překážky tvé nepochopitelné lásce,
a dej nám účast na spáse,
kterou jsi daroval světu
v našem Pánu Ježíši Kristu, tvém Synu,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
odvěků navěky.