Trojí pohled do zrcadla

Homilie na 22. neděli v mezidobí B

'Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování' je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.
Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.
Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu;
vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.
Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!
Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled;
podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.
Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.
Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.
Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Jk 1:17-27

Schválně, kolik času denně strávíte před zrcadlem? Zrcadlo je podivuhodná věc, která má v sobě mnohem více významů, než jen nám pomoci se ráno učesat.

Základní význam je jasný: Člověk v něm pozoruje svůj vzhled. Vidí v něm svou tvář. A apoštol Jakub tento význam vztahuje také na Písmo. Příběhy a Boží slova, která nám Bible zprostředkovává, nám nastavují zrcadlo. Našemu životu, našim myšlenkám, našim slovům. Ukázkovým příkladem je setkání proroka Nátana s králem Davidem. Nátan přichází za Davidem, který právě kvůli Batšebě připravil o život Uriáše, a vypráví mu příběh o chudákovi a jeho jediné ovečce a o boháči, který ho o ni připraví. Když se David rozhořčí nad boháčovým jednáním, Nátan mu řekne: Ten muž jsi ty! V zrcadle příběhu uvidí David sám sebe a uvědomí si svůj hřích.
Ale biblický význam Písma jako zrcadla má v sobě ještě mnohem víc. Skoro se spíš podobá pohádkové studánce, nad níž se člověk nakloní, aby uviděl svou tvář. Hladina se najednou rozvlní a člověk vidí nějaký vzdálený výjev. Tak mluví apoštol Pavel o našem poznání jako o zrcadle: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne (1K 13,12).“ Nevidíme Boží tvář přímo, ale jen obrazně, zrcadlovitě. Skrze Písmo a nejplněji ve vtěleném Božím slově, v Ježíši Kristu.

Stát se ikonou Ducha

A s ním a s jeho dílem souvisí i nejhlubší rozměr obrazu zrcadla: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně (2K 3,18)“ Písmo svaté nám jen neukazuje vlastní pokřivenou i očištěnou tvář, neinformuje nás jen o tom, jaký je Bůh – ale je nástrojem naší proměny v Boží obraz, přetváří nás mocí Ducha do Boží podoby. To my jsme a máme být tím zrcadlem, v němž se odráží Boží tvář!

Když vznikalo Písmo, vedl a inspiroval Duch svatý ty, kdo mluvili a psali v Božím jménu. Církevní otcové říkají, že dnes už nemáme svatopisce, ale že se Duch Boží podobá ikonopisci. Tomu, který kreslí Boží obraz, Boží tvář ne už na papír, ale do našich srdcí. Prostřednictvím slov Písma v nás očišťuje Boží obraz a vepisuje ho do nás. Připomíná nám Ježíšova slova – ne aby se na ně nezapomnělo, vždyť je máme zapsaná v evangeliích. Ale abychom v nich našli sami sebe a své životy. Aby se na v nás stala skutečností.

Proto mluví Jakub o tom, že se máme zahledět do „dokonalého zákona svobody“. Nestačí totiž psaný text, mrtvá litera. Je třeba Ducha svatého – a tedy také naší otevřenosti jemu v modlitbě – abychom nejen my četli, ale Bůh mohl do nás psát.

Důležitá je tedy na biblickém obrazu zrcadla jeho oboustrannost. Není to jen tak, že my vidíme v Písmu svou tvář a – aspoň jako v zrcadle – Boží tvář. Ale že také naše tvář je a má být zrcadlem, na němž se odráží, zrcadlí „zář Páně“.

Nový výhled

Apoštol Jakub říká, že nemáme zapomenout na svůj vzhled, který jsme uviděli v zrcadle. Máme podle toho, co jsme viděli také jednat.
Musíme si představit, že ve starověku se nepoužívala zrcadla skleněná, která stačí dnes otřít rukávem nebo hadříkem, abychom v nich něco viděli. Zrcadla se dělala z kovu a bylo třeba je leštit a cídit, aby byla lesklá. Jen pak v nich člověk mohl uvidět svůj obraz. Abychom pochopili, co je v Písmu a aby se na nás mohl odrážet Boží obraz, je třeba nechávat zrcadlo našeho života čisté, leštit ho a cídit.

Někdy jako bychom zapomněl na starou zásadu, že předpokladem k porozumění Bibli je život podle ní. Kdo si její nároky začne ohýbat ke svému obrazu, ten v ní místo Boží tváře najde zas jen svou vlastní. Dnes jsou v módě rostoucí doplňky pro děti, třeba autosedačky. Možná jste sami zažili, jak Písmo roste spolu s námi: čím více ho žijeme, tím hlouběji mu rozumíme. Nikdy nemůžeme říci: už to všechno znám a pochopil jsem to: Písmo je pro nás stále nové a aktuální ať nám ho rodiče čtou z dětské obrázkové Bible nebo nad ním rozjímáme jako lidé s moudrostí stáří.

Zrcadlo Božího slova nás tedy usvědčuje a zároveň nám otevírá nový obzor. Možná někdy příliš zdůrazňujeme to první na úkor toho druhého. Naše zvěst pro křesťany i nekřesťany není na prvním místě kárává: Tohle děláš špatně… Ale je to zvěst o tom, k čemu tu vlastně jsme, co je naším posláním – a totiž zrcadlit Boží život, nést každý jedinečným způsobem Boží obraz, dorůstat do Kristovy podoby. A k tomu samozřejmě patří jako předpoklad očista od nánosů špíny, které tento obraz zatemňují.
A proto tu dnes jsme: Abychom se pozorně zadívali do zrcadla Božího slova a ve všedních dnech školního roku nezapomněli, co jsme tam uviděli, jak vypadá naše tvář.

Bože našeho života, vyburcuj nás z našich jistot a stereotypů. Dej, ať Tě nectíme pouze ústy, nýbrž ať sloužíme Tobě a sobě navzájem s vynalézavostí a radostí. O to Tě prosíme, Otče našeho Pána, Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a život tvoří navěky.