Touha a úzkost

Homilie na 20. neděli v mezidobí C

49„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil! 50Křtem mám být pokřtěn, a jak jsem svírán, dokud se nedokoná! 51Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. 52Neboť od této chvíle bude v jednom domě pět lidí rozděleno: tři proti dvěma a dva proti třem; 53budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni.“ 54Říkal také zástupům: „Když uvidíte na západě vznikat oblak, hned říkáte: ‚Přijde prudký déšť.‘ A bývá to tak. 55A když vane jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko.‘ A bývá. 56Pokrytci! Vzhled země a nebe umíte rozpoznávat; jak to, že tento čas rozpoznávat neumíte?“

L 12, 49-56

Evangelium dnešní neděle nám nejde zrovna „po srsti“. Ale právě v takových jakoby z hrubého kamene tesaných textech zaznívá žhavé jádro Ježíšovy zvěsti a osoby, mluví k nám sám Pán, který „není ochočený lev (Lewis)“, není přizpůsobený našim navyklým představám. Dnešní evangelium tvoří sbírka Ježíšových slov, které spojuje radikalita a zároveň velmi osobní ráz.

I.

Nejprve je to slovo o touze a úzkosti. Ježíš touží, aby se už vzňal oheň, který přišel na zem uvrhnout, a zároveň je mu z toho úzko, protože cestou k tomu je jeho křest, ponoření do smrti.
Touha a úzkost,  dvě sestry. Toužit po naplnění znamená také prožívat úzkost, protože se k němu jde „úzkým hrdlem“, k životu se jde smrtí – nejen tou smrtí těla, ale každodenním umíráním starého „Adama“ v nás, aby se i v nás mohl zrodit nový život.   
Také můžeme říci: Aktivita a pasivita, dvě sestry. Něco velkého udělat (uvrhnout oheň), předpokládá něco bolestného vytrpět (ponoření do smrti).
Oheň, o němž Ježíš mluví, je oheň Ducha. Chceme-li toto slovo rozjímat, navrhuje Karin Johne představit si dění velikonoční noci, kdy se zapaluje jedna svíce od druhé a oheň se šíří, aby zahnal tmu. Tímto ohněm nás chce Ježíš zapálit, abychom jen nedoutnali, ale hořeli.

A k touze po ohni patří úzkost křtu. Oheň a světlo se rozleje, až bude Ježíš pokřtěn. Svíce hoří, jen když vosk taje a svíce ubývá. Tak i k naplnění  touhy našeho srdce patří úzkost, protože cesta je úzká. A věřme, že i naše úzkosti jsou sestrami touhy, vedoucí k naplnění. Kéž před takovými úzkostmi necouvneme, nezůstaneme ve své malosti, ale nadchneme se pro Kristovu velikost.

II.

Druhé slovo je o pokoji a rozdělení: Ježíš nepřináší pokoj, harmonii, soulad a klid, spíše vše převrací vzhůru nohama, volá k obrácení a probouzí lásku nebo odmítnutí. Znamením křesťanství je kříž, ne holubička míru.
Pokoj, o kterém zde Ježíš mluví, není onen hluboký Boží šalom. Je to spíš náš „klídek“. Ježíš nám nedá pokoj, nenechá nás v klidu, dokud v nás nezažehne svůj plamen.

Rozdělení mezi lidmi je vlastně až vnější důsledek rozdělení, které probíhá v srdci každého: slovo Boží jako ostrý dvojsečný meč proniká na rozhraní duše a ducha a rozsuzuje myšlenky. Rozsekává nemilosrdně vše ve dví, na dobré a zlé, na to, co vede k Bohu a co se od něj odvrací. Vlastně to hezky vystihuje německé slovo „Entscheidung“ – doslova rozdělení, ale s významem rozhodnutí. Ježíš nás volá k rozhodnutí – pro něj a jeho cestu.

III.

A třetí slovo dnešního evangelia je o rozpoznání času. Umíme - doslova - číst tvář nebe a země. Ježíš personifikuje neživé. Tvář druhého mluví, něco nám vždy sděluje. Tak mluví i nebe a země – popisujeme rozličné fyzikální zákony a na jejich základě třeba předpovídáme počasí.
Prima. Ale je to podle Ježíše pokrytectví, pokud neumíme či spíš nechceme číst tvář Boží v rozpoznání tohoto času. To má jedinečný historický rozměr, který se týká Ježíšových současníků: je to čas Božího navštívení, Kristova příchodu. Ale to vlastně platí stále. Ježíšovým příchodem se naplnil čas. Čas, který žijeme, každý den, je časem milosti, časem Boží přítomnosti, jedinečnou příležitostí (kairos), kterou máme pochopit jako čas spásy, čas příhodný a chytit ji za pačesy. Abychom však mohli rozpoznávat tento čas jako čas Boží, potřebujeme se dívat přes brýle víry. A tu Bůh probouzí především v tento jedinečný čas, kdy slyšíme jeho slovo a jsme zváni ke Kristovu stolu. Kéž tedy poznáváme tento čas Božího navštívení a necháme se zapálit jeho ohněm k rozhodné službě jeho království.

Bože a Otče lidstva,
vzhlížíme k Ježíšovi,
který není prorokem iluzí a falešných nadějí,
ale všechny těžkosti života nese s námi.
Daruj nám vytrvalost a rozhodnost
a dej nám jít s jistotou cestou víry.
O to tě prosíme skrze Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.