Středa Svatého týdne: Jidášova zrada

Krátká meditace o pokání

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Velekněží sebrali peníze a řekli: „Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.“ Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje ‚Pole krve‘ až dodnes. Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele; a dali ji za pole hrnčířovo, jak jim přikázal Hospodin.‘

Mt 27,3-10

Není podstatné zkoumat příčinu Jidášovy zrady. Důležité je spíš i pro nás to, jak se s k selhání postavíme. Jidáš zradil Pána za 30 stříbrných, ale Petr ho také zapřel. Každý ale na svou vinu reaguje jinak. Petr si vzpomene na Ježíšovo slovo a rozpláče se. Je mu to líto.

A co Jidáš? Ten přece také “cítí výčitky”. Vrací odměnu, kterou za svůj čin dostal. Nestačí to jako projev pokání? Zdá se, že Jidáš si skutečně uvědomil tragické důsledky svého činu. Jenže právě jen důsledky… Takhle to nechtěl. Rád by dá zase věci do pořádku. Vrátil to zpět. Jenže to je právě to, co není nikdy možné.

Pokání je něco jiného. To, když rozpoznáme, že nejde jen o důsledky našich činů, ale o ty činy samotné. Jidášova zrada by nebyla o nic menší, kdyby se zatčení Ježíše nakonec nepovedlo. Chtít věci vrátit zpět, dát je navenek do pořádku, to může být projev nepochopení moci hříchu. Svými silami věci nenapravíme, ale můžeme své zlomené srdce otevřít Bohu. On nám odpustí a my pak můžeme udělat, co je na nás – i s tím, že poneseme důsledky svých vin.

Kéž rozjímání nad Kristovým utrpením a křížem nás nevede k úvahám, jak by bylo možné se mu vyhnout, ale kéž v něm rozpoznáme náš hřích a Boží lásku, která zachraňuje hříšníky.