Štěstí přeje připraveným

Homilie na 32. neděli v mezidobí A

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: `Ženich je tu, jděte mu naproti!´ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: `Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!´ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´ Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Matouš 25:1 – 13

Plamen a naděje

V těchto dnech navštěvujeme hroby svých blízkých a zapalujeme tam svíce. Plamen, který prozařuje temnotu – to je krásný obraz naděje, která sahá až za obzor tohoto času, až za hranice smrti. A plamen a naděje jsou také tématem dnešního podobenství. Vypráví o deseti družičkách, které očekávaly na svatbě ženicha. Všechny měly s sebou lampy, ale jen pět prozíravých si vzalo také olej do zásoby. V tom je jediný rozdíl mezi nimi a těmi pošetilými. O obou platí, že je dlouhé čekání zmohlo a usnuly, kraličtí půvabně překládají: zesnuly.

První křesťané si představovali, že se dočkají Kristova příchodu už za svého života. Proto si v prvních letech nedělali velké starosti se svým zaopatřením na tomto světě. Jenže čas běžel a když začali první křesťané umírat, začali být ostatní znepokojeni: Co znamená Kristovo zaslíbení, že přijde brzo? Co bude při jeho příchodu s těmi, kdo už umřeli? Nezmýlili se ve své víře?

Matouš už se s těmito otázkami potýkal nebo je předpokládal, a proto pro nás zaznamenal podobenství o družičkách. V něm už je uložena zkušenost, která je nám tak blízká: Pán dlouho nepřichází. Dokonce všichni, kdo se k němu hlásí, „zesnuli“. I nás živých se často zmocňuje únava a malátnost.

Štěstí přeje připraveným

To říká známé heslo krizové připravenosti. A platí i zde. Jenže v jiném smyslu než u povodní nebo zemětřesení. A tak je úsměvné, když někteří kazatelé v Americe vybízejí věřící k opatření si zásob vody a potravin pro čas Božího soudu. Spíše to znamená učit se žít každý den, jako kdyby měl být poslední. Být připraven na setkání s Kristem v každé chvíli. Protože skutečně nevíme, zda nás dnes nesklátí infarkt nebo nepřejede auto.

Očekávání neznamená stáhnout se do sebe. Vědomí, že skutečnost kolem nás a v nás není ještě celá, nás vede spíše k angažovanosti a dává nám sílu něco se sebou a světem kolem nás dělat, proměňovat ho. V dějinách církve si můžeme všimnout, že čím živější bylo očekávání Kristova příchodu, tím více se křesťané dokázali nasadit také pro tento svět, třeba v oblasti sociální nebo zdravotní. A naopak. Jen ten, kdo dokáže vidět za obzor tohoto světa, dokáže doopravdy ocenit to dobré v něm a snažit se o jeho nápravu a proměnu.

Někoho „znát, poznat“ v Písmu znamená mít s ním společenství, důvěrný vztah. Kristova slova „neznám vás“ pošetilým družičkám, které si zapomněly včas opatřit olej do zásoby, tedy znamenají: nemáme spolu společenství. Nedbaly jste o mne v čase, kdy jsem byl pryč, a teď už to nejde dohnat.

Podobenství v nás nemá vzbudit strach. Naopak mluví o lásce a zapálení pro Boha a pro druhé. Minuli bychom se cílem, kdybychom podobenství chtěli vykládat jako alegorii (tohle v něm znamená tohle v našem životě…) a zoufale přemýšleli, co že je to ten olej, který si máme vzít do zásoby. Ve skutečnosti jako Izraelci si na poušti nemohli nabrat do zásobu manu, ani my si nemůžeme dopředu zajistit spásu. Pojistit se u nebeské banky, platit pravidelný salár a pak už jen čekat, až nám bude yyplacena náhrada za to, o co jsme kvůli víře v životě přišli.

Ne, tak to není. Ježíš záměrně obrací náš pohled od budoucnosti do přítomnosti. O naší budoucnosti se totiž rozhoduje teď a tady. Žádný jiný kontakt s budoucností než dnešní den nemáme.
Pošetilé družičky sice na budoucnost moc nemyslely, ale problém nebyl v tom, že by si budoucnost nepředstavovaly, ale že se na ni nepřipravily, že pro ni něco neudělaly dnes. A naopak moudré družičky také zmohlo čekání, kdy se dlouho nic nedělo, ale důležité bylo, že se na ni včas připravily tím, že si nakoupily olej do zásoby.

Žít pro Boží přítomnost

My si nemůžeme víru, spásu ani lásku koupit, a dokonce ani nabrat do zásoby. Jde o to, zda myslíme na budoucnost a zda to je vidět na našem myšlení a jednání v tuto chvíli.

„Po nás potopa“, není rčení, které by mělo platit o křesťanech. Ovšem v dobrém slova smyslu už bychom mohli přijmout úsloví „Carpe diem“: Užij dne. Žij každý den naplno jako by měl být poslední.
A to vůbec neznamená „urvi z času a bohatství světa, co můžeš“. To bychom se jen minuli tím skutečným cílem našeho života.

Myslet na budoucnost znamená být připraven v každé chvíli – očekávat Kristův příchod. Ne v horečnosti, úzkosti či pohlcenosti prací. Boží království je obrazem Boží přítomností, Boha, který bude všechno ve všem. Žít nadějí, žít ve světle této budoucnosti, naopak znamená žít jako svobodný člověk. Svobodný od spoutanosti danou chvílí s jejími výškami a hlubinami, svobodný od zahleděnosti jen do sebe sama, svobodný od pohlcenosti prací a starostmi tohoto světa.

Žít pro budoucnost tedy znamená naopak umět se v běhu času zastavit a vnímat Boží přítomnost. Vždyť věčnost, které jdeme vstříc, neznamená nekonečné trvání a plynutí času, ale právě věčnou Boží přítomnost. A my tu nejsme proto, abychom si svými výkony zasloužili spásu. Dostáváme tento čas, abychom si uvykali na Boží přítomnost, nechali se obdarovat milostí a nacházeli sílu k proměně nás samotných i světa kolem nás.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi nám daroval do srdce naději ve tvůj příchod.
Pomoz, aby radost z očekávání
nám byla zdrojem důvěry a síly v současném životě.
Přijď již brzy, Pane Ježíši.
Ty jsi náš Bůh, požehnaný navěky.