Slovo na září: O požehnání

Můj katolický kolega z vedlejší vesničky letos 1. září uspořádal ve svém kostele požehnání pro školáky (a po něm odpoledne plné her). Dobrý nápad!

Začátek školního roku bývá i pro nás školou nepovinné důležitým předělem, kdy se po čase odpočinku zas znovu pouštíme do práce, do nových projektů, vydáváme se na nové cesty.

A smyslem požehnání je pomoci člověku překlenout takové životní předěly, které nás někdy naplňují očekáváním, ale někdy také obavami a úzkostí. Co bude, co nás čeká?

Antropologové tu mluví o rituálech přechodu, které lidstvo provázejí odedávna. Ale jak je to s tím požehnáním? Co to vlastně je? Je to "něco", co někdo má a jiný má smůlu?

Dlouho jsem nerozuměl tomu, jak se o žehnání mluví v Bibli. Není tu totiž řeč jen o Božím požehnání člověku, ale také o lidském žehnání Bohu. Jde to nějak dohromady? Ano, jde to jenom dohromady. Žehnat Bohu - to vlastně znamená vzdávat mu díky nad všemi životními situacemi a všemi věcmi, přijímat je nesamozřejmě jako dar. A právě tím se i my otvíráme požehnání. V našem žehnání, tedy děkování, povšimnutí si, že věci nejsou "jen tak", se požehnání probouzí k životu a vrací se nám zpět. To proto, že všechny věci a všechny situace se nám stávají "narážkou na Boha", dotýkáme se v nich tajemství bytí a posledního smyslu našeho života.

A tak od mne - aspoň prostřednictvím internetu - přijměte slova jednoho starého irského požehnání, které v sobě navíc zahrnuje ještě třetí rozměr požehnání: že nejen žehnáme a požehnání přijímáme, ale že se požehnáním máme sami stávat. 

Požehnání buď s tebou,
požehnání zářícího světla,
světlo kolem tebe i uvnitř tvého srdce.
Ať z tvých očí září požehnané světlo
jako dvě svíce v oknech tvého domu,
které zvou poutníka,
aby uvnitř hledal ochranu před bouřlivou nocí.
Kohokoli potkáš, až půjdeš cestou,
ať ho zasáhne tvůj laskavý pohled.
Kéž Bůh žehná zemi, na níž teď stojíš,
kéž Bůh žehná cestě, po níž teď jdeš,
kéž Bůh žehná cíli, pro nějž teď žiješ.
Amen.

K. Šimr