Slovo na únor: O dialogu

Člověk je prý tvor dialogický. Nevystačí si sám. Potřebuje druhého. Vztahovost patří k základním charakteristikám lidství. Mluví o tom Bible a filosoficky to popsal Martin Buber ve své knížce Já a ty. Sami sebe poznáváme jen ve vztahu k d(D)ruhému. Nemůžeme si sami nastavit zrcadlo.

A v tom někdy bývá i zádrhel. Důvod, proč naše setkání a hovory často trpí samomluvou. Skákání do řeči, podrážděný hlas, silácké výrazy, lehké rány pod pás, špetka demagogie... Proč je kultivovaná podoba dialogu tak obtížná?

Protože doopravdy naslouchat znamená vstoupit do vnitřního světa toho druhého. A to může narušit naše kruhy, náš svět, který jsme si pracně za dlouhá léta života poskládali. Vystavit se j(J)inému znamená aspoň zkusmo, aspoň na chvíli zpochybnit vlastní identitu.

Někdy je to náročné, ale vyplatí se to. Dialog přináší obohacení věcmi, které bychom si sami dát nemohli a které přichází zvenčí jako dar. Pro Bubera to byla pozemská „ty“, v nichž zahlédáme také lem věčného „Ty“.  V tradici židovského chasidismu, z něhož Buberovo myšlení vyrůstalo, onoho živého a blízkého Božího Ty, které nás obklopuje, oslovuje, vede i nese.