Skrytá sláva

Homilie na svátek Narození Páně (ve dne)

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Jan 1:1 – 14

Velká slova

Láska a pravda, moc bezmocných, moc slova – to jsou velká slova myslitele, umělce a prezidenta Václava Havla, s nímž jsme se v posledních dnech loučili. Aspoň v této souvislosti ho chceme také zde spolu připomenout, protože aspoň pro mne řada jeho myšlenek byla praktickým, společenským dotažením evangelia. Dodával nám odvahu věřit, že velká slova nepatří jen do kostela nebo přednáškových síní, ale i do nejvyšší politiky. On sám ve své promluvě „Slovo o slovu“ z roku 1989 cituje právě přečtený Prolog z Janova evangelia.
A stejně jako na mnoho lidí Havlova slova působila příliš abstraktně, vznešeně, odtažitě od skutečného života, tak na nás mohou působit i slova Janova. Slovo - Logos, světlo, sláva, milost, pravda. To jsou skutečně pojmy, které v našem běžném slovníku často nepoužíváme. Neodvažujeme se jich příliš dotýkat. Necháváme si je na sváteční příležitosti jako je ta dnešní.
V Janově prostředí tomu bylo trochu jinak. Logos, slovo, ale spíše princip všech věcí – to byl oblíbený a sdílený pojem, k němž se na přelomu letopočtu hlásili vzdělaní Řekové i Židé. Sdíleli přesvědčení, že všechen život má společný božský princip, který je zdrojem všeho pravdivého, moudrého, světlého. Tu Janovu píseň by si jeho současníci s chutí s ním zazpívali. Ovšem pouze do závěru hymnu, v němž by jejich zpěv umlkl a asi by se většinou poroučeli: „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“.
Takový výrok je ve starověkém janovském světě skandálním a absurdním. Božské a tělesné, slovo a doslova maso, světlo a svět – to byly a často pro nás stále jsou neslučitelné veličiny. Protiklady.
Dnes v noci jsme slyšeli z andělské chvály, že Bůh má v lidech zalíbení, že lidem patří Boží milost. A Jan dodává, že tahle Boží milost nezůstala někde daleko, ale že sestoupila z nebe v narozeném Spasiteli. Proto Jan uzavře svůj hymnus slovy: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Slovo se stalo tělem. Pravda a láska skutečností. Světlo zazářilo ve tmě a nic ho nemůže zhasnout. Boží milost dostala konkrétní a nečekaný výraz: malé bezmocné dítě.

Moc bezmocných

A to je právě ten kámen úrazu – pro Židy, pro Řeky a často i pro nás. Když se řekne sláva, představíme si něco jiného než jesle a křik dítěte. A něco úplně jiného než křik trpícího muže na kříži. Když se řekne slovo jako zdroj a princip života, představíme si něco jiného než člověka z masa a kostí. Také my můžeme být pohoršeni a zklamáni.

A přece i my můžeme slyšet slovo. Slovo, které působí v záplavě slov nevýznamně, chudě a slabě. A přesto je silné, plné milosti a pravdy. Ničím jiným ani nechce a nemá být. Nechce na sebe brát žádnou zbroj, nechce se prosadit silou ani lidskou chytrostí a vypočítavostí. Zůstává nahé. Zůstává mu jen milost a pravda. Ta zbraň bezbranných – svědků Kristova příchodu i bezmocných všech  dob.

A zde najednou Janova zvěst začíná být velmi osobní výzvou každému z nás: Je Slovo mou moudrostí? Je plačící dítě a plačící muž v Getsemane mou slávou? Je bezbrannost Božího příchodu mou silou? Je milost Boží v Ježíši Kristu pravdou mého života? Je evangelium pro mne jen prázdné slovo nebo slovo plné – plné milosti a pravdy? Jak se to projevuje? Nebo spoléhám raději na něco jiného?

Pravda a láska

Dostal jsem jedno krásné vánoční přání: "Ať ono vyřčené – Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí – zůstává ve Vás nejen v ohlédnutí se na dění uplynulých dní, ale spolu se světlem, vystupujícím z chudé betlémské stáje, je Vám stále novou nadějí, nyní o Vánocích, v nadcházejícím roce i vždycky."

Pravdu a lásku nejde už nikdy oddělit od světla vycházejícího z ubohé betlémské stáje. Bůh se rozhodl dát se nám poznat, sdělit nám sebe sama v Ježíši Kristu, který k nám přichází jako bezbranné dítě. A nikdy se nechopí jiné moci než té pravdy a lásky.

A to znamená, že Boží moc zůstává v tomto světě mocí bezmocných, jeho sláva skrytou, jeho slovo v nádobách hliněných. Nemusíme a nemáme se proto snažit ho podpořit našimi silami a prostředky, obléknout ho do šatů slávy a zaštítit ho mocnými. To je stálé pokušení církve ve veřejném životě, které opět narůstá. A pro nás osobně je to výzva, zda jsem ochoten Boha přijímat ve svém životě nejen ve chvílích úspěchu a radosti, ale také v situacích chudoby, prázdnoty a nezdaru.  

Ať milost a pravda v narozeném Ježíši jsou naší silou, ať září do našich životů tichým světlem Boží blízkosti tam, kde bychom ji nečekali, ať svou slávu dokážeme nacházet v ponížení Božích synů a dcer.

Všemohoucí Bože,
dal jsi nám svého jediného Syna
aby na sebe vzal naši lidskou přirozenost
a rozzářil svět tvým světlem.
Ve své milosti nás přijmi jako své děti
a osvěť nás svým Duchem,
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem svatým uctíváme a chválíme
jako jediného Boha nyní i navěky.