Shromáždit Hospodinovu úrodu

Homilie na 6. neděli po Trojici C s připomínkou slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje

Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít.
Řekl jim: "Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.
Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky.
Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte.
Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: 'Pokoj tomuto domu!'
A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.
V tom domě zůstávejte, jezte a pijte, co vám dají, neboť 'hoden je dělník své mzdy'! Nepřecházejte z domu do domu.
A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží;
uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: 'Přiblížilo se k vám království Boží.'
Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte:
'Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží'.
Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal."
Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu."
Řekl jim: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.
Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích."

Evangelium: L 10:1-11;16-20

Máme dnes před sebou dva velkolepé obrazy: Pán určuje a posílá 70 „jiných“ před sebou, aby zvěstovali, že království Boží je blízko a přinášeli pokoj. A soluňští bratři Cyril a Metoděj odchází z pověření císaře na pozvání knížete Rastislava šířit křesťanství na Velkou Moravu.
Obojí vypadá jako  důležitá historická výzva a ohromný úkol, který vychází z Ježíšova poslání a odpovídá na potřebu zástupů těch, kdo dosud neslyšeli nebo jen velmi povrchně o Kristu. Jenže nejsme dnes vlastně ve velmi podobné situaci? Představa společnosti o křesťanství je velmi povrchní. Křesťanské zvěstování a církev působí často nesrozumitelně. Je potřeba oslovit tolik lidí a prostředí, že každý je pro ten úkol důležitý.
Neplatí tedy stejně o naší době, že máme prosit Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň? A co ta žeň vlastně znamená?

Ježíš posílá 70 (nebo 72) „jiných“, není to 12 apoštolů, jsou to lidé z širšího okruhu, kteří pro velkou „poptávku“ dostávají podíl na apoštolátu. Symbolika je zřejmá: Dvanáct reprezentuje 12 kmenů Izraele, 7 je ovšem číslo pohanů (počet národů v Kanaánu). Těch sedmdesát už nastupuje cestu k pohanům, k plnosti církve, k nám...

Žeň je mnohá

Misie je znázorněna obrazem žně. V nás vzbuzuje obojí rozpaky. Misii máme spojenou s koloniálním imperialismem západu, kterého dnes spíš litujeme než že bychom se jím chtěli chlubit. A obraz žní v nás budí představu kombajnu, který jede hlava nehlava a semele vše, co mu stojí v cestě.
Pro srozumitelnost obrazu a smyslu misie je třeba připomenout 3 věci:

Za prvé: V Ježíšově době pole vypadala tak, že klasy byly rozptýlené mezi plevelem, který se chemicky nehubil, a trhaly se ručně. Představte si, kolik to dalo práce, s jakou péčí žence to bylo spojeno, jak každý klas jednotlivě musel utrhnout! Také naše misie dnes vyžaduje individuální přístup a doprovázení těch, kdo hledají.

Za druhé: Žeň (misie) je činnost člověka, ale je to „šlehačka na dortu“. Někdo musel zasít a pak muselo z nebe svítit slunce a padat déšť. Všechno v tom procesu je důležité.
My jsme možná častěji než ženci ti, kdo sází; rozhodující je pak práce Ducha, který působí v lidském srdci a dává vzrůst. Zároveň ale je třeba prosit o to, abychom rozpoznali, kdy věci dozrály a klasy dorostly a přišel čas ke žni.

Za třetí: Co ale znamená ta žeň? Smyslem žně je shromáždit úrodu z širých polí do sýpky hospodáře, tedy lidi do království Hospodina.
A to představuje kopernikovský obrat v navyklém chápání misie. Vždyť jako primárním cílem žně není zbavit pole klasů, tak ani cílem misie není vykořenit lidská srdce je z půdy zlého světa. To k tomu samozřejmě patří, ale je to jen prostředek.  Dnes už nežijeme v představě, že kdo není pokřtěn a není členem (pokud možno té naší) církve, půjde do pekla. Za takové představy plyne úkol všechny pokřtít a dostat do církve.
Oč jde, je shromáždit úrodu u Hospodina. Ve Zjevení Janově čteme, že do nebeského Jeruzaléma budou sneseny poklady národů. Všichni lidé, všechny národy nějak potenciálně patří do církve a do království Božího, mají tam přinést něco ze svého bohatství. Člověk může odmítnout, ale dveře jsou otevřené.

A tak naše misijní kázání dnes tolik neakcentuje „Zachraňte se z tohoto zpronevěřilého a hříšného pokolení“, ale spíš „Pojď, Pán tě potřebuje“. Nepřicházíme za lidmi v suverenitě těch, kteří druhým hází záchranné lano, ale v pokoře těch, kdo přináší pokoj a zvěstují, že království Boží je nám všem blízko a že nám něco stále chybí, pokud nám chybí jen jediný člověk se svými dary i s radostí z jeho pokání.

Cyrilometodějská misijní inspirace

Misie má rozmanité podoby podle obdarování a místa každého z nás, ale je založena v poslání Pánem (misie = poslání), v tom, že každý z nás dostává jedinečným způsobem účast na jeho vlastním poslání. Velkým příkladem, jak se toto Ježíšovo poslání tvořivým způsobem uskutečňuje v životě jeho svědků, jsou nám slovanští věrozvěsti. Oni pro nás zásadním způsobem patří k tomu širokému kruhu těch, které "po dvou" Pán posílá do celého světa. Rád bych z aktuálnosti jejich odkazu zdůraznil tři věci:

Za prvé: Ujali se svého poslání sice s oficiálním pověřením, ale jako služby, nikoli moci. Odešli jako vzdělaní, ale obyčejní a řadoví duchovní (císař nechtěl vyhovět Rostislavovu přání poslat biskupa s jurisdikcí, aby zabránil kompetenčním sporům se západní církví) a srdce lidí si získali ne mocenskými nástroji (to ani nejde), ale svou pokorou, vírou, službou. Opravdu jim šlo jako dobrým pastýřům o ty, kterým sloužili, i když je to stálo mnoho těžkostí. A to je cesta autentické misie i dnes.

Za druhé: Vstupovali jako my do prostředí, které už se s evangeliem setkalo, ale jen velmi povrchně. Oni pomohli svým posluchačům mu vnitřně porozumět a přijmout ho za své, učinit součástí svého života a své kultury. Ani my nepřinášíme něco nového, spíše archeologicky pomáháme odkrývat a nacházet smysl toho, co je v naší kultuře a historii zakódováno, abychom nebyli cizinci ve své vlasti.

Za třetí: Sympatická je nám dodnes praktičnost a srozumitelnost jejich působení (podle M. Altrichtera v tom tkví charizma cyrilometodějství). Dnes nemusíme vymýšlet nové písmo, ale potřebujeme obsah starých pojmů křesťanské víry překládat do srozumitelné řeči současníků.
A také se učit, že zvěstování království Božího jde ruku v ruce se vzděláním, hlubokým porozuměním a úctou k jedinečnosti jednotlivců i subkultur a etnik, a zároveň vnášením kvasu evangelia do sociální, politické nebo kulturní angažovanosti křesťanů ve společnosti.

Bože, ty chceš, aby všichni lidé byli zachráněni
a poznali pravdu.
Pošli dělníky na svou žeň,
aby zvěstovali evangelium celému světu.
Slovem života shromáždi svůj lid
a posilni jej silou svátostí,
aby kráčel vpřed cestou spásy.
O to prosíme skrze Ježíše Krista.