Semena nebo plody Božího království?

Homilie na 2. neděli adventní C

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně,
za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti.
I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů",
jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!
Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné;
a každý tvor uzří spasení Boží.'

L 3:1-6

Ve snu se jeden muž ocitl ve zvláštním obchodě. Za stolem stál anděl. Zeptal se ho: Co prodáváte? „Dáváme vše, co byste chtěl.“ „Tak prima, chtěl bych, aby nikdo na světě netrpěl hladem, skončily války, nemocní se uzdravili, mezi lidmi vládla láska a porozumění…“ Anděl se usmál: „Počkejte, vy jste mě špatně pochopil. Tady se neprodávají plody, ale semena.“

Vystoupení Křtitele tento příběh v mnohém připomíná. Lukáš, první církevní historik, nejprve nápadně zevrubně líčí politickou situaci: Jsme cca v roce 27 „po Kristu“. Judsko spadá po římskou nadvládu. Spravuje ho Pilát, který za několik let odsoudí Krista. V Galileji vládne Herodes, následník vražedníka neviňátek a ten, který se Ježíšovi při jeho procesu vysměje. Legálním veleknězem je Kaifáš, ale ve skutečnosti ale jeho funkci spíš plní schopnější Annáš. A římské říši vládne císař Tiberius, jehož vláda nabývá stále více podobu tyranie. Všeobecný rozklad, snaživci, kteří se na něm snaží vydělat, korupce, soupeření mocenských skupin, vzrůstající násilí. Není nám to povědomé?
V téhle vnějšně bezútěšné situaci se stane slovo Boží na poušti k Janovi. Po dlouhých letech mlčení proroků to nikdo nečekal, už vůbec ne v ústraní pouště – naděje byly vkládány spíš do politických mesiášů, kteří chtěli zahýbat společenskými poměry.

Skrytý příchod

Lukáš zasazuje Janovo vystoupení do očekávání Starého zákona. Konkrétně do dvou míst. Přímo cituje Deuteroizajáše se slovy o hlasu volajícího na poušti a výzvě k přípravě cesty Pánu (určené původně babylonským zajatcům jako příslib návratu domů).
Je to ale také ozvuk textu z Malachiáše („posílám posla, aby připravil přede mnou cestu“), který jsme slyšeli v 1.čtení a který je v této souvislosti velmi pozoruhodný. Dává nám nahlédnout do toho, co asi dělo v mysli Jana Křtitele i jeho současníků. Text totiž mluví o Božím soudu, o dni Hospodinově. Tak Jan chápe své poslání i křest: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít“. Je to způsob, jak na poslední chvíli uniknout Božímu hněvu.

Jenže co se stane, je překvapivé: Přijde Ježíš, který se nechá nejprve spolu s hříšníky pokřtít. A pak jde a Janovu zvěst zpřesní: Obraťte se, protože se přiblížilo království Boží. A blízkost Boží vlády ztělesňuje svými slovy a činy lásky. Dobře pochopíme Janovu pochybnost: Jsi ten, který má přijít nebo máme čekat jiného?

Stejně jako Jan i my žijeme v době skrytosti Kristova příchodu. Nic kolem nás nenasvědčuje tomu, že přišel Mesiáš. Nedovíme se o tom na obrazovkách a stránkách novin. A přesto se děje Boží slovo a stává se i k nám. Abychom ho slyšeli, je jen třeba vyjít na poušť - z ruchu všemožných iluzí a lákadel, ztišit se vyprázdnit své srdce.

Živý amplion

Nevíme, co Jan tehdy slyšel. Čteme až o jeho odpovědi na Boží slovo: Vyšel do okolí a začal kázat výzvu k proměně. Boží slovo nenesou do světa mrtvé ampliony, ale živí lidé, kteří ho zaslechnou v jedinečnosti své osoby a situace. Bible i církev se tak stává symfonií svědků.
Při přípravě každého kázání si uvědomuji, že zvěstování není citování slov Bible s nějakým historickým komentářem a vysvětlením. Je to vždy svědectví víry, které mít chuť a barvu podle toho, kdo zvěst nese. Není to lidská zvěst, ale člověk za ni osobně ručí se všemi následky. Také to nám připomíná postava Jana Křtitele.

A zve nás k tomu, abychom i my se stali hlasy volajícími na poušti. Tento obraz se dodnes používá, když někdo říká něco nepopulárního. Je to osamělý hlas. Ale není to tak, že všichni nositelé velkých myšlenek byli ve své době nedoceněni a nepochopeni, že jejich slova došla ozvuku až později? A přesto bylo nezbytné, aby je ve svůj čas vyslovili…
Samozřejmě: můžeme si myslet, že jsme proroci jen proto, že říkáme něco nestravitelného – a přitom můžeme být nesrozumitelní či nesnesitelní…
Ale v zásadě jde o něco bytostně křesťanského: Jako křesťané jsme lidmi budoucnosti. Nečekáme popularitu a úspěch teď a tady. Jsme hlasy volajícími na poušti, které přípravují příchod budoucího věku. Jsme heroldy království Božího na ruinách starého světa – jako to prožívali první křesťané v římské říši

Připravit cestu Pánu neznamená na prvním místě něco dělat (vyzdobit fáborky cestu, kudy se ubírá božstvo jako ve starověku nebo na prvomájových průvodech za komunismu), ale ztišit se a uslyšet Boží slovo a nechat se jím formovat (obrátit se = změnit své smýšlení). Připravit mu cestu ve svém srdci…
Pán přichází. Ale nejde ulicemi velkých měst, kde mu lidé mávají. Jeho cesta jde pouští. Je jiný, než bychom ho čekali. V něm přichází Boží království, které zatím není velký strom s plody, ale malé semínko, které je třeba zasít.
To je to semínko, ze kterého vyroste velký strom budoucnosti, ale které je třeba teď koupit a zasít

Advent je časem pouště, časem nového pochopení Božího slova. Abychom nebyli překvapeni, že Kristus nepřichází zatím v moci, ale skrytě v ústraní.
„…aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost;
abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův,
plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.“

Veliký a svatý Bože,
voláš nás, abychom v každé době a v každé situaci
připravovali cestu pro Krista, v němž k nám přichází pokoj a smíření.
Dej nám odvahu, změnit svůj život podle tvé vůle
a lásku ke všem lidem bez rozdílu.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije a tvoří život na věky věků.