S Marií, Martou a Lazarem v Bose
Ve dnech 28. – 31. července 2025 jsme se skupinkou účastníků z chrásteckého sboru a dýšinské farnosti navštívili ekumenickou komunitu Bose (Monastero di Bose). Navázali jsme tak na naše cesty do komunit v Taizé a Grandchamp z předchozích let.
Komunitu, která žije a pracuje na usedlosti nedaleko obce Magnano v severní Itálii, tvoří kolem padesáti mužů a žen z různých zemí a křesťanských církví. Navazuje na mnišskou tradici křesťanství, k níž patří společný život v celibátu v rytmu modlitby a práce. Ve společenství zde spolu žijí mniši a mnišky, což představuje fenomén, který je v křesťanské tradici zcela ojedinělý. Komunita v Bose byla založena v roce 1968 a od předminulého roku získala z hlediska katolického kanonického práva oficiální status kláštera. Otcem zakladatelem je Enzo Bianchi, mezi první bratry patřil také například reformovaný pastor Daniel Attinger ze Švýcarska. Důležitou roli v uznání komunity ze strany katolické církve sehrál kardinál Michelle Pellegrino. Členové komunity se věnují vydávání knih, psaní ikon, zemědělské činnosti nebo dalším profesím podle osobních povolání. Důležitou roli v klášteře hraje pohostinnost pro příchozí. Mniši a mnišky chodí během dne v civilu, na bohoslužby oblékají bílé (pravoslavní černé) chórové oděvy (ženy se zahalenou hlavou).
Ekumenický ráz společenství je v pravidlech komunity zdůrazněn vyjádřením, že „absolutním a nejvyšším pravidlem je evangelium“ a že „žádné jednotlivé společenství nebo osoba nemohou definitivně naplnit přikázání evangelia. Jen univerzální církev během svých dějin je schopna vyjádřit všechna možná povolání, která obsahuje evangelium“. Společenství je koncentrováno na Písmo svaté. Práce s ním tvoří hlavní obsah tematických týdnů pro příchozí, zejména mladé. Zvláštní místo v běhu týdne má Lectio divina v sobotu večer, kdy bratři a sestry z komunity pro příchozí připravují zamyšlení založená na biblických čteních nadcházející neděle.
V týdnu, kdy jsme komunitu navštívili, zde probíhalo mezinárodní setkání mladých z různých koutů světa. Náš pobyt to nepříznivě ovlivnilo v tom, že se pro všechny členy naší skupiny nenašel prostor přímo v komunitě a někteří si proto museli najít ubytování v okolí, bylo však podnětné prožívat modlitbu i například společné jídlo v kulturní a jazykové pestrosti, která – oproti Taizé - byla provázena komorní atmosférou. Jádro života společenství tvoří tři denní modlitby. První začíná ráno v šest hodin, druhá následuje půl hodiny po poledni a třetí uzavírá den v půl sedmé večer. Od osmi večer do osmi ráno vládne v komunitě „velké ticho“, které ovšem aspoň v případě popisovaného týdne nebylo dodržováno striktně. Denní modlitba má obvyklou strukturu úvodu, hymnu, žalmů, biblického čtení, responzoria, novozákonního kantika, proseb a požehnání. Modlitba Páně byla přednášena účastníky postupně v různých jazycích, počínaje arabštinou v podání dvou mladých mužů z koptské církve. Základním jazykem při bohoslužbách byla ovšem italština, některá čtení či promluvy během našeho pobytu byly přednášeny také v angličtině. Komunita má k dispozici vlastní vydání liturgických textů k modlitbě hodin a zpěvník. Obědy a večeře probíhají v menších skupinkách v množství k tomu určených místností. Byly organizovány tak, že jsme se jako hosté vždy ocitli u stolu s jinými účastníky. U stolu vždy byl jeden či dva členové komunity, kteří přinášeli jídlo a usnadňovali společný rozhovor. Některá jídla však probíhala v tichu či při poslechu hudby.
Eucharistickou bohoslužbu v Bose slaví v neděli a o svátcích v poledne. Jak ve svém článku na Christnetu uvádí Petr Živný, křesťané jiného než římskokatolického vyznání mohou v klášterním kostele přijímat „podobojí“ díky zvláštnímu povolení biskupa z Bielle, do jehož diecéze Bose patří. První den našeho pobytu se nesl v duchu památky Marie, Marty a Lazara. Eucharistii předsedal palermský biskup, který komunitu pravidelně navštěvuje – a jak nám místní prozradili, jeden den vždy pro společenství také vaří. Nad lukášovskými a janovskými texty svátku Marie, Marty a Lazara jsme mohli společně rozjímat nejen jako nad vyjádřením charakteru komunity, ale také jako nad nadčasovým obrazem církve. Domácnost Marie, Marty a Lazara v Betanii představovala místo v ústraní nedaleko Jeruzaléma. V evangeliu čteme, že tyto sourozence měl Ježíš rád, a byl u nich zřejmě častým hostem, protože zde nacházel důležité zázemí a lidskou podporu. Marie, Marta a Lazar vytvářejí společenství tří velmi různých osob, které zůstává jednou rodinou a domácností a vyjadřují různým způsobem to, co je pro život církve podstatné: svědectví (Lazar jako svědek vzkříšení, kterému jako Ježíšovi ukládají o život), služba (to je doména Marty, která se v obou textech, které ji zmiňují, stará o praktické potřeby přítomných) a bohoslužba (tu ztělesňuje Marie, která u Lukáše sedí u Ježíšových nohou a naslouchá jeho slovu a u Jana pomaže Pánovy nohy vzácnou mastí a otře je svými vlasy, a kterou za to Pán chválí, i když to Jidáš považuje za nerozumnou rozmařilost).
.preview.png)
