Rozpoznat co je důležité

Homilie na 5. neděli v postu C

Evangelium J 12, 1-8:
1Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde byl Lazar, ten, který zemřel a jehož Ježíš probudil z mrtvých. 2Připravili mu tam večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří s ním stolovali. 3Tu Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovi no-hy a otřela mu je svými vlasy; dům se naplnil vůní toho oleje. 4Juda Šimonův, Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: 5„Proč nebyl tento olej prodán za tři sta denárů a ty dány chudým?“ 6To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale protože byl zloděj; měl pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. 7Ježíš řekl: „Nech ji. Ať jej zachová ke dni mé přípravy k pohřbu. 8Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

Smysl toho, co se stalo a jaký to mělo význam a důležitost, často poznáváme až zpětně. Když to aplikujeme na podobné dění jako v dnešním evangeliu: když nám někdo zemře, můžeme něco dříve prožitého chápat jak rozloučení nebo nám teprve pak dojde, co důležitého se tehdy dělo a co nám teď chybí.

Tohle rozpomínání, zakara, anamnésis hraje důležitou roli také v Bibli, zejména ve veliko-nočních událostech. Učedníci se po vzkříšení rozpomínají, co jim Ježíš kdysi řekl a oni to ne-chápali. Teprve v novém kontextu se ukazuje, co to znamená. V dnešním evangeliu se to ale týká Ježíšovy smrti, o níž na vrcholu postní doby rozjímáme. Marie, která Ježíše pomaže dra-hou mastí, zřejmě netuší, že to dělá k jeho pohřbu, nečiní tak vědomě. Ježíš to tak ale vysvět-luje. A v Markově zprávě o pomazání Ježíše k pohřbu přímo zaznívají slova o památce: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“

U Marka stejně jako u Jana se událost odehrává v blízkosti Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Odehrává se v Betanii u Marie, Marty a Lazara, kteří patřili mezi Ježíšovy výji-mečně blízké. Zde měl Ježíš jakýsi azyl, kam se mohl vracet ze svých cest a odpočinout si. Prostor důvěrného společenství a přátelství. Marie, Marta ani Lazar Ježíše nenásledovali jako apoštolové, spíše na něj čekali doma, aby ho přijali, pohostili ho, dali mu zakusit kus domova, když neměl, kde by hlavu složil. Ke společenství, které Ježíš vytváří, tohle také patří a tohle také od nás Ježíš čeká: nejen náročná služba, nejen následování Krista na nepohodlných cestách, ale také církev jako kus domova, přístav, místo kam se můžeme vracet a načerpat síly. Je to společenství nejen cesty, ale také stolu – jídla a přátelského rozhovoru. Jan popisuje ono rodinné společenství v Betanii jako proto-církev. Je zde Lazar, který zemřel a vstal z mrtvých. To jsme také my, kdo jsme byli pokřtěni. Je zde zdůrazněno stolování před Veli-konocemi – a to je večeře Páně. Je zde také praktické služba u stolu, diakonie.

Ale pozornost je upřena na to, co udělá Marie: „Tu Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovi nohy a otřela mu je svými vlasy; dům se naplnil vůní toho oleje.“ Jakoby chtěl Jan zdůraznit, že toto je středem života křesťanů. Projev lásky a úcty Kristu, který se navenek jeví jako neužitečný a nerozumný, který nemá žádný praktický smysl – a dokonce se jeví jako rozmařilost a plýtvání. Nebo jako nesociální, jak argumentuje Jidáš. Cena té nádobky vzácného oleje tvořila opravdu roční příjem pracujícího. Přepočtěte si to na naše podmínky.
Všimněte si, že Marie maže Ježíšovy nohy. Jako Pán bude také mýt nohy učedníků. Ježíšovo pomazání tu stojí v napětí k tradici pomazání za krále. Ježíš je Mesiáš, Pomazaný. Ale nene-chá pomazat svou hlavu, ale nohy. Jeho mesiášská služba nebude službou slávy, ale pokoření a ponížení. Není mazán ke slávě, ale k pohřbu. Na tohle nesmíme při naší bohoslužbě a poctě zapomínat: má být krásná, důstojná, voňavá, máme do ní dát všechno. Nesmíme ale propad-nout triumfalismu a pokušení slávy. Ta je teprve před námi, ta se nám občas zablýskne jako učedníkům na hoře proměnění. Ale ve středu naší služby Bohu je kříž, protože to je Kristovo znamení. Na této zemi se učíme znát a následovat Krista ukřižovaného. Ke slávě se jde smrtí.

Ale zpět k té Mariině rozmařilosti lásky. Ve vztahové rovině jejímu jednání rozumíme. Právě ve chvíli, kdy třeba někoho blízkého ztratíme, hodnotu věcí v našem životě radikálně přehod-nocujeme a říkáme si, co bychom tomu člověku věnovali – času, prostředků, lásky. Kdyby-chom to věděli, že ho už nebudeme „mít s sebou“. Když Ježíš řekne, že to Marie učinila k jeho pohřbu (a skutečně: u Jana už ženy vonné masti ke hrobu nenesou, Ježíš opravdu po-mazán před pohřbem a před smrtí), chce tím ukázat smysl toho, co Marie dělá ještě dřív, než zemře. Chce, abychom pochopili význam lásky a úcty k němu ne jako něco, na co bude dost času po smrti, ale co je důležité tady a teď: „Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Vždycky neslyšíme Boží slovo, vždycky s Kristem nestolujeme. To jen někdy a jsou to vzácné chvíle. Není to povinnost, ale něco, co provoní a naplní náš život jako vůně masti napl-nila celý dům.

A samozřejmě je tohle důležité i pro církev, kterou dům v Betanii symbolizuje. Že to není mí-sto, kde se říká, co máme dělat, místo zatuchlé, ale místo, kde se člověk může setkat s Kristovou vůní. Tak to říká apoštol Pavel: “Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životo-dárnou vedoucí k životu (2 K 2,14-16).”
Budiž vzdán díky Bohu – to je to to, co tuto vůni tvoří. Ne zdobená posvátná místa, ale společenství chvály a oslavy. “Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele (Ž 22,4),” zpívá žalmista. K životu církve patří mnoho věcí, ale je to bohoslužba, která je zdrojem oné vůně, která stoupá především k Bohu jako dým kadidla, které ale zároveň provoňuje celý dům a celé okolí. Bez toho se křesťanství stává jen moralismem a církev lidskou partou.

Mám rád onen výrok z Bendiktovy řehole, která je více než pravidlen pro mnichy: “Ničemu ať se nedává přednost před službou Boží.” Modlitba, naslouchání Božímu slovu a liturgie mají mít pevné místo v řádu dne, týdne a roku a nemají se vypustit proto, že na ně člověk nemá chuť nebo proto, že se nabízí jiné důležitější činnosti. Nakonec víte, že se Martinu Lutherovi připisuje výrok: Dnes mám hodně práce. Musím se víc modlit. A právě tohle nepraktické po-jetí křesťanské existence ve světě, které je v základech západního mnišství, je to co prakticky proměnilo, provonělo Evropu vůní křesťanství, vytvořilo její kulturu, vzdělanost a sociální hodnoty. A spojíme-li Marii také s Lukášovým vyprávěním o Ježíšovi v domě Marie a Marty, použijeme-li metodu výkladu Bible Biblí, pak můžeme onomu symbolickému gestu rozumět konkrétněji: Co znamená prokázat nejvyšší ústu a lásku Ježíšovi? Sednout si u jeho nohou a naslouchat jeho slovu.

A tak jsme dnes, na prahu Velikonoc, pozváni si uvědomit a znovu objevit význam, která má pro nás Kristus ne jako učitel či ukazatel cesty, ale jako osoba. Máme si uvědomit, že ve víře nelze převádět hodnotu věcí na jejich užitečnost či lásku na peníze. Služba Marty u stolu a Mariin symbolický čin jsou výrazem téže lásky. Ale služba – i ta sociální – vychází z Boží služby nám, kterou přijímáme v modlitbě, naslouchání Kristovu slovu a společném slavení.