Průvodce a mapa

Homilie na 5. neděli velikonoční (Cantate)

Jan 14, 1  - 14

1 „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.
2 V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
3 A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.
4 A cestu, kam jdu, znáte.“
5 Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“
6 Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
7 Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“
8 Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“
9 Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?
10 Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.
11 Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
12 Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.
13 A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.
14 Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.

Představte si, že stojíte sami před vysokou neznámou horou a máte ji zdolat. Co budete potřebovat? Dáte přednost mapě nebo průvodci?
A neprožíváme něco podobného i v našem životě? Že stojíme občas před překážkami, které ze svých sil a své moudrosti nedokážeme překonat; před otázkami, které nedokážeme zodpovědět; před úkoly, které nedokážeme splnit. A pokud zrovna nic takového neprožíváme, všichni budeme čelit té nejzazší hranici lidského života, smrti. V takových chvílích cítíme úzkost.
„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí,“ říká Ježíš svým učedníkům. První adresáti Janova evangelia čtou tato slova v situaci ohrožení církve i vlastních životů, v čase pronásledování. A Jan pro ně nachází radostnou zprávu ve vzpomínce na Ježíšovo loučení s učedníky. I oni byli v podobné situaci. Jejich Mistr odchází, dům pozemského přebývání s ním se otřásá, jistoty se hroutí a je přepadá pocit bezvýchodnosti a smutku.

Kopernikovský obrat

„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Věříte v Boha, věřte i ve mne,“ říká jim v té situaci Pán. Tomáš chce znát cestu, kam Ježíš odchází a po které můžeme jít i my. Chce mapu, ukazatel, návod. Ale Ježíš mu odpoví: „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Chápete ten kopernikovský obrat v Ježíšově reakci? Odpovědí na naše otázky není něco, nejsou to věty, ale někdo, osoba. Ne mapa, ale živý průvodce. O křesťanství v prvních staletích vůbec nemluvili jako o náboženství, ale o cestě. Být křesťanem znamená „být na cestě“.

Obsahem křesťanské zvěsti nejsou slova, poučky, ale osoba Ježíše Krista. Jeho příběh je odpovědí na naše otázky, zdrojem naděje tváří v tvář nepřekonatelným horám. On přece přešel z toho světa k Otci, ze smrti do života.

Nebesa otevřená

„Já jsem v Otci a Otec ve mně,“ opakuje Ježíš několikrát. Ježíš nám odhaluje Boží tajemství, zjevuje nám Boží tvář. V jeho slovech mluví sám Bůh, v jeho činech jedná sám Bůh. On a otec jsou nejen zajedno, ale jsou jedno. Chceme-li poznat Boží tvář, jeho vůli, nečekejme nějaké zvláštní zjevení, ale podívejme se do Ježíšovy tváře, na jeho činy, zaposlouchejme se do jeho slov.
Ježíš vlastně odpovídá na Filipovu prosbu: „Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme.“ Filip je podle jména Řek, který má vnímavost pro Boží vznešenost, krásu, velkolepost, touží po Božím zjevení, ale to mu nejde dohromady s chudým Kristem.
Ano, tato zvěst vzbuzuje také pohoršení – nejen mezi Řeky, ale i mezi Židy. Četli jsme o tom, jak Štěpánovy soudce pobouřilo jeho zvolání: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ To pro ně bylo rouhání. Petr zas mluví o Kristu jako o úhelném kameni chrámu, na kterém stavba stojí, ale o který mnozí zakopnou. Byl to zřejmě svorník klenby, bez něhož se stavba zhroutí.

Průvodce a mapa

Ale přece Ježíšova jednota s Otcem je pro nás radostnou zvěstí a má i velmi praktický význam. I my přece hledáme cesty, ptáme se. Odpovědí na naše hledání není něco – poučky, věty, moudra – ale někdo – Ježíš Kristus. On sám je tou cestou, pravdou, životem.
Chceme-li tedy jít cestou Boží, cestou, která vede k naplnění a dobrému cíli, potřebujeme se Ježíši z Nazareta přiblížit. K tomu  jsme na cestu dostali přece jen i tu mapu po Ježíšově příběhu – to jsou naše evangelia, svědectví víry těch, kdo se s Ježíšem setkali. Skrze ně se můžeme pozorovat jeho slova, činy, postoje – k sobě, druhým lidem, Pánu Bohu.
Tím se nám otevírá také smysl toho zvláštního zaslíbení: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ Prosit v Ježíšově jménu neznamená použít při formulaci našich přání Ježíšovo jméno – to by byla spíš magie. Znamená to spíše prosit ve spojení s Ježíšem, ve shodě s jeho vůlí. A taková modlitba opravdu má zaslíbení, neboť Bůh Ježíše i v jeho utrpení a ponížení vyslyšel a přijal.
Hledat Boží vůli, cestu pak opravdu znamená položit si v každé situaci jednoduchou otázku: Pane, co bys na mém místě dělal ty?

Všemohoucí Bože,
tvůj Syn Ježíš Kristus je cesta, pravda a život.
Dej nám milost vzájemně se milovat,
následovat jej na cestě jeho přikázání
a sdílet jeho vzkříšený život s celým světem,
neboť on žije a vládne s tebou a Duchem svatým
jako jediný Bůh nyní i navěky.
Amen.