Prolínání perspektiv

Homilie na poslední neděli před postní dobou o Proměnění Páně

Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil.
A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo.
A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš;
zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním.
Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví.
Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň.
A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“
Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.

L 9, 28-36

Na hoře proměnění tři učedníci zahlédnou Boží slávu. Je to podobné vrcholové zkušenosti, kterou znají ti, kdo vystupují na vysoké hory. Tam nahoře má člověk nebe na dosah. Je nad věcí. Vše má jako na dlani a vidí daleko. Jenže na vrcholu zůstat nelze. To, co tam prožil, ho má nést na cestě dolů, která je často namáhavější a nebezpečnější než výstup. Na hoře lze chvíli pobýt, nadechnout se. Ale cesta dál vede dlouhými, klikatými a temnými údolími.
Událost proměnění na hoře představuje zlom na cestě Ježíše a jeho učedníků. Hora Tábor stojí uprostřed mezi horou, na níž se Ježíš na počátku svého veřejného působení modlí, než vyvolí svých Dvanáct, a horou Olivetskou, v níž zápasí o přijetí Boží vůle, zatímco učedníci spí.

Zde se potkává lidské a božské, pozemské a nebeské. Je to mezní zkušenost, která je v nějaké podobě základem každé náboženské zkušenosti. To, co zde prožívá Petr, Jakub a Jan je jakýmsi modelem naší víry. Především zde vidíme, že když se Boží sláva zjevuje na zemi, je možné to vnímat z různých úhlů pohledu. Vezmeme-li to od konce, je tu pochopitelně ptačí nezúčastněná perspektiva těch, kdo stojí kolem. Vnější pohled nezasvěcených: “Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.” Ostatní učedníci a další lidé, kteří druhý den potkají ty tři, vidí jen, že asi něco viděli, ale oni o tom mlčí, protože to slovy vyjádřit nejde a ani tomu plně nerozumí. I přímo v oné situaci je o Petrovi řečeno, že neví, co mluví. Takhle možné vás také vnímají lidé okolo, že máte ve víře něco, co oni nemají, ale hlubší vhled nemají.
Pak je tu – jako protipól – zkušenost samotného Ježíše, který se vlastně na chvíli ocitá po boku Mojžíše a Eliáše v nebi. Zakouší zkušenost, která je zatím jen předmětem naší víry: že “nebe jde k nám”, že smrt nemá poslední slovo, že vše bude proměněno v Boží slávu.
A pak – někde mezitím – je zkušenost oněch tří, snad tedy ve víře také nás. Zde se onen pozemský a nebeský horizont prolínají. A je v tom jisté napětí: pozemské nemůže obléci nebeské a nebeské nemůže jen tak absorbovat pozemské. Je zde přítomné ono ve Starém zákoně zdůrazňované, že vidět Boha znamená zemřít. A  přece tahle skutečnost nemůže z člověka vyrvat touhu vidět Boží tvář.

“Spatřili jeho slávu.” Ale nebylo to vidění vedle jiných věcí, které vidíme a s nimiž se světě setkáváme. Především se celá událost odehrává v noci, protože následující oddíl říká, že dolů sestoupili druhého dne. Nocování na hoře napovídá i to, že Ježíš sám se modlil v noci, spánek i potřeba postavit stany. Vidí Boží slávu v situaci, kdy není nic vidět. Vidí světlo, které září ve tmě.

A to není vše. Učedníky obestřou mrákoty. Spí. Takže neslyší, o čem Ježíš s Mojžíšem a Eliášem rozmlouvají. Nebeským postavám vidí jen paty na jejich odchodu – jako Mojžíšovi bylo dáno uvidět jen Boží záda. Úplně si dokážeme představit ten stav, kdy se člověk v horečce probudí uprostřed noci – a neví, kde je a co se s ním děje. Ano, chce-li Bůh k nám promluvit, chce-li se nám dát poznat, musí nejprve rozrušit náš pocit jistoty, naši “denní” představu, kdy se nám zdá, že věci vidíme správně a máme je ve svých rukou. Uvádí nás skutečně někdy do stavu, kdy nevíme, “čí jsme”. Noří nás do spánku, který je vždy určitou předzvěstí smrti, kdy nad sebou ztrácíme vládu – a dostáváme místo toho šanci zcela padnout do Božích rukou.

A jako kdyby toho nebylo málo, přijde do noční tmy ještě oblak, který je zastíní. Nezastiňuje Ježíše, Mojžíše a Eliáše, ale pohlcuje Petra, Jakuba a Jana. Ano pohlcuje, ocitají se uvnitř, zcela dezorientováni – a tak není divu, že se jich zmocňuje bázeň. Oblak je od dob východu Izraelců z Egypta projevem Boží přítomnosti na zemi. Bůh nejen sesílá na učedníky mrákotu, ale sám se jim mrákotou stává. Možná jsme něco z toho také zažili, že se nám zdálo či zdá, jako by se Bůh vzdálil a stal se nám nepřítelem. Ze smrště a mrákoty mluvil Hospodin take k trpícímu Jobovi.

A právě teď se děje to podstatné, k čemu vše směřuje, všechen ten těžký spánek, mrákoty a dezorientace. “A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Zaznívá Boží hlas - poprvé od Ježíšova křtu v Jordáně. A ten hlas dává orientaci. Mojžíš a Eliáš mizí a zůstává před očima učedníků Ježíš sám. Mojžíš a Eliáš jsou alfou a omegou zákona a proroků, počátkem a koncem Písma Staré smlouvy. Ale zákon a proroci až do Jana, od nynějška se zvěstuje království Boží. Kdysi Bůh svůj lid vyvedl z otroctví a vedl ho pouští do zaslíbené země, nyní začíná nový exodus. Ten byl právě obsahem rozhovoru Ježíše s Mojžíšem a Eliášem, který ovšem učedníci pro svůj spánek neslyšeli. Ještě nic nechápou, neví, kam jejich cesta, kterou sdílí s Kristem, Boží cesta s námi, vede. Ale mají směr, protože jim ho Bůh ne viděním slávy, ale svým slovem ukázal. Ten směr má konkrétní, lidskou, pozemskou tvář Ježíše Krista.

Učedníci by chtěli Boží slávu stáhnout z nebe na zem, zachytit nebe ve stanech udělaných lidskýma rukama. Chtěli by pokračování stánku setkávání, v němž Bůh svůj lid doprovázel při onom prvním exodu, vyjití z Egypta. Novým místem Boží přítomnosti, setkání Boha a lidí, bude nyní osoba, Ježíš sám. Poslouchat ho znamená následovat ho na cestě do Jeruzaléma. I když nevíme, co nás tam čeká. Víme, ale co nás čeká za ním, kde je nejzazší cíl oné cesty, totiž Jeruzalém nebeský. Bůh sám, jak jeho slávu a jas zakusili –i když jen v mrákotách – učedníci na hoře Tábor.

A tak zbývá nastoupit za Ježíšem cestu dolů, z vrcholového prožitku do účasti na jeho ponížení. A to je program postní doby, která se nám ve středu otevře. A to je také posláním Ježíšových učedníků v této podmračené době: být svědky radostné zvěsti, která svítí jako světlo v temném místě; svědky naděje v Boží slávy v situacích, kdy v tomto světě není vidět; svědky Kristovy vlády i tam, kde viditelně vítězí pozemské zájmy.