Přineste mi je sem!

Homilie na Mt 14, 13-21

Jakmile to Ježíš uslyšel, odplul odtamtud v lodi do ústraní na opuštěné místo; ale zástupy o tom uslyšely a vydaly se z měst pěšky za ním. Když vystoupil, uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné. A když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a hodina již pokročila; propusť zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí si jídlo.“ Ježíš jim řekl: „Nemusejí odejít; vy jim dejte najíst!“ Oni mu řekli: „Nemáme zde než pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ A poručil zástupům, aby se rozložily na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal chleby a dal je učedníkům a učedníci zástupům. Všichni jedli a nasytili se. A sebrali dvanáct plných nůší zbylých úlomků. Těch, kdo jedli, bylo asi pět tisíc mužů, kromě žen a dětí.

Učedníci jsou v evangeliu o rozmnožení chlebů charakterizováni jako ti, kdo stojí mezi Ježíšem a zástupy. To může být jedna z definic Ježíšova učedníka. Není to ten, kdo přichází jako „konzument“, když má potřebu, nepřichází jen s prosbou o uzdravení nebo s touhou zažít nějaký „event“. Patří k Ježíšovi, je s ním stále, reprezentuje ho před ostatními. Přijal určitý závazek, který spočívá ve zprostředkování kontaktu mezi Ježíšem a lidmi kolem. Pozice „mezi“ ale není jen odpovědnost, ale také úleva. Učedníci jsou jako číšníci, kteří roznáší hostům, co dostali v kuchyni. Nezáleží jen na jejich zdrojích a silách. Nedávají ze svého, ale předávají dál, co dostali od Pána.

V dnešním evangeliu čelí učedníci pokušení, které máme často i my: „Toto místo je opuštěné a hodina již pokročila; propusť zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí si jídlo.“ Jaká představa je za touto pozicí? Že Bůh má úřední hodiny a někdy už je zavřeno? Že Ježíš koná občas mimořádné činy, ale o praktické věci se každý musí postarat sám? Že Bůh je někdo, kdo dává vnitřní klid a sílu, ale vlastně s ním v našich životech nemůžeme počítat? 
Ježíš tuto pozici odmítá: „Nemusejí odejít; vy jim dejte najíst!“ Zvěstuje jiný obraz Boha, než je blízký nám moderním lidem, kteří se v praktických věcech bez Boha vpodstatě dobře obejdeme. Předkládá obraz Boha, který jedná v našich životech a stará se o nás. Říká: Nedělejte si starosti, nebojte se. Podívejte se na nebeské ptactvo a lilie, jak Bůh umí šatit a živit. V tom, co Ježíš dělá, když uzdravuje a sytí, nám chce dát zakusit Boží lásku a péči ne jen někde v hloubi duše, ale na vlastní kůži.

Možná si nad tímto vyprávěním vzpomeneme na známý výrok připisovaný Tereze z Avily: Bůh nemá jiné ruce než naše. To je poněkud dvojznačná a nebezpečná myšlenka. Když Ježíš vyzývá „dejte vy jim jíst“, není to na prvním místě volání k akci, ale k víře. Byla by to neúnosná odpovědnost, kdyby nám Bůh jen zanechal tento svět na starost, odešel a na konci přišel účtovat, jak jsme to zvládli. Kdyby bylo vše na nás, ta odpovědnost by nás rozdrtila a svět by se stejně nezměnil. Co s pěti chleby a dvěma rybami pro tisícové zástupy?

Ježíš ale dodává: „Přineste mi je sem!“ Pravda je, že Ježíš sám nic nemá. Pracuje s tím, co mají učedníci a co jsou ochotni mu nabídnout, oč jsme ochotni se rozdělit. „Dejte vy jim jíst“ ale neznamená vemte to do svých rukou a nějak to zvládněte. Ale: Přineste to k Ježíšovým nohám. Začněte tím, že se zastavíte a uvědomíte si, že to málo, co sami máte a na co si často stěžujete, nepatří vám, ale Bohu. On čeká, zda mu to vrátíme. Zda mu to přineseme, aby to mohl požehnat a rozmnožit.

Naše odpověď na potřeby světa jako učedníků, těch, kdo stojí mezi Ježíšem a světem, znamená na prvním místě jít k Ježíšovi a vložit to, co máme, do jeho rukou. Vzdávat s ním díky Otci, lámat a rozdávat. A pak se nechat poslat – možná ne k tisícům, ale k jednomu člověku nebo na jedno místo. Nejprve bohoslužba, pak praktická služba.

Nemusíme si tu událost představovat spektakulárně jako z pohádky „Hrnečku, vař“, kde kaše stále přibývá, až se valí z oken ven. Ale třeba jako nádobku, z níž člověk nalévá, ale ono v ní neubývá. Představuji si učedníky, kteří vezmou kousek ulomeného chleba, odnesou ho do skupince lidí, pak se vrátí s prázdnýma rukama a – světe div se - on je v Ježíšových rukou zase další kousek chleba. Neprožíváme takhle nějak náš život víry?

Nějak podobně ji určitě prožívali v jeruzalémském sboru první doby církve. Měli všechno společné a všem se z toho dávalo, jak kdo potřeboval. Ale evangelista Matouš myslí ještě na jinou zkušenost církve, která se nás bezprostředně týká i dnes. Všimněte si: Ježíš bere chléb i ryby, ale po požehnání už je řeč jen o chlebu:  „…rozlámal chleby a dal je učedníkům a učedníci zástupům. Všichni jedli a nasytili se.“ Ano, nejde o zázraky, ale o večeři Páně. To je to místo, kdy máme s dary chleba a vína přinést na oltář v modlitbě a díkůvzdání celé naše životy, aby Kristus dary i náš život proměnil. Ze zázračného nasycení se stává znamení, které vyjadřuje pozvání všech ke spáse: Těla, které se vydává za nás, a krve, která se prolévá za mnohé. U svého stolu s námi Kristus sdílí sám sebe, podává nám kalich a říká: „Pijte z něho všichni“. Ano, zde platí: "Všichni jedli a nasytili se." A ještě zbylo pro ostatní. To, co máme nést tam, kam jsme posáni.