Pozvání k odpočinku

Homilie na 14. neděli v mezidobí

Mt 11,25 – 12,8 (čtení rozšířeno oproti ekumenickému lekcionáři)

25 V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
26 Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
27 Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
28 Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
30 Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

1 V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst.
2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!“
3 On však jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním?
4 Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím?
5 A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny?
6 Pravím vám, že zde je víc než chrám.
7 Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné.
8 Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.“

Stojíme na počátku dovolených a prázdnin a těšíme se na vytoužený odpočinek a rekreaci. Také Ježíš nás v dnešním evangeliu zve k odpočinku: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Jsou to slova, která působí jako napití z pramene čisté vody. O břemenech toho přece víme až dost. Jak rádi bychom je někdy složili. Břemena starostí a konfliktů, břemena termínů a pracovních nároků, břemena těžkostí a zármutku.
Tohle Ježíšovo pozvání ale je něčím víc než náplastí na mozoly z těžkých nákladů.

Živý chrám

Matouš nám předal tato Ježíšova slova jako úvod ke sporu o sobotu. Farizeové vyčítají hladovým učedníkům, že trhají cestou obilné klasy a jí je. To sice poutníkům bylo dovoleno, ale ne v sobotu. Je to přece práce!
A Ježíš učedníky hájí odkazem na Davida, který se svými druhy pojedl chleby, které smějí jíst jen kněží. A navíc: ti přece také v sobotu pracují – slouží v chrámě.
Jak je ale možné srovnávat posvátnou chrámovou službu a Ježíše s učedníky? Neprovokuje Ježíš zbytečně? Nebylo by lepší, kdyby se prostě podřídil požadavkům Zákona, aby mu i farizeové ochotněji naslouchali? Nejde to. Ježíšova zvěst je totiž právě tahle: „A říkám vám, je tu více nežli chrám.“ A myslí tím sebe. A učedníci jsou pak jako kněží, kteří konají chrámovou službu – ba mnohem víc.
Ježíš se nemůže vměstnat do starých měchů Zákona. Protože Zákon je jen stínem skutečnosti, kterou představuje jeho osoba. A tento postoj můžeme sledovat právě na Ježíšově vztahu k sobotě. Sobota je dnem odpočinku. Má Božímu lidu každý týden připomínat Boží odpočinutí po díle stvoření a zároveň událost vysvobození z egyptského otroctví.
A Ježíš klidně sobotu poruší, aby ukázal co je jejím skutečným smyslem, k čemu ukazuje a k čemu zve: Pojďte ke mně a JÁ vám dám odpočinutí. Ježíš ve své osobě a ve svém díle je skutečnou sobotou, Božím odpočinutím pro nás. V evangeliu nejde o nic menšího než o tuto radikální změnu pohledu.

Jho, které netíží

„Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce – a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Jho, které netlačí, je paradox. Ježíš si vypůjčuje výraz, který byl oblíbený mezi rabíny. Oni mluvili o jhu Zákona, které má zbožný Izraelec nést. A opravdu dokázali Boží přikázání pěkně rozpracovat do 613 příkazů a 365 zákazů, kterými obemkli celý život člověka.
Naproti tomu Ježíš mluví o „svém“ jhu. Nezapírá, že jde o jho, že následovat ho neznamená procházku růžovým sadem. Že učit se od něj je škola pokory a tichosti – tichosti ve smyslu „tichých v zemi“, kteří doufají v Hospodina, kterým sice nepatří pozemská moc, ale jejichž je Boží království. Ale to jho netlačí a netíží. Není to totiž mrtvé břemeno, které má člověk vláčet. Ale je to jho, které nás spojuje s živým Kristem a ukazuje nám cestu s ním. I tohle přece vyjadřuje obraz jha pro dobytek – spojuje ty, kdo mají společný úkol, společnou cestu, kdo k sobě patří svým údělem. A takto nás Kristus se sebou spojil, tak k němu patříme – v potupě i slávě, námaze i odpočinku.
Kristus je naší skutečnou sobotou – odpočinutím, je pravým Chrámem a nabízí nám jho, které netíží jako břemena zákoníků.

Znamená to něco i pro naše odpočívání? Slovo rekreace znamená vlastně znovu-stvoření. Potřebujeme obnovit své síly – tělesné i duševní. A také naše vztahy k lidem kolem nás k Bohu nad námi.
Jsme lidé s těly, dušemi, vztahy i spiritualitou a všechny rozměry odpočinku jsou pro nás důležité. Radostná zvěst dnešní neděle nás zve, abychom pochopili, že Kristus nám nenabízí žádné další úkoly a břemena, ale sám sebe. A my s ním, jeho osobou a blízkostí můžeme obléci jeho jho. Bude nás tlačit, pokud ho poneseme sami. Ale bude lehké, pokud si všimneme, že ho on nese s námi. A že to vlastně není naše jho, ale jeho.
Kéž pochopíme, že Bůh není „někdo nad námi“, ale že v Kristu jde vedle, je s námi, nese nás. Je Chrámem, kde přebývá s námi Bůh. Je Sobotou, kde můžeme spočinout a pít z pramenů života.

Požehnání pro čas rekreace (podle P. Slámy)

Ať Hospodin, stvořitel světa a jeho krás, obnoví vaše síly a vztahy a otevře vám oči pro velikost a krásu svého díla.

Ať Hospodin, král věčnosti, vám dá zahlédnout jeho království po vší tváři země a vede vás v pokoji.