Pondělí Svatého týdne: Pomazání v Betanii

Krátká meditace o Mariině pomazání Ježíše v Betanii

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.
Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu.
Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl:
"Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?"
To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.
Ježíš řekl: "Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!
Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky."
Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.
Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara;
neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.

J 12:1-11

Marie projevuje Ježíši svou lásku. Přiznejme si, že i my máme v sobě kus Jidáše, který to myslí dobře. Vždyť se ten vzácný olej mohl použít na něco užitečného. Ale což je pro nás něco důležitějšího než Ježíš?

Žijeme v době, v níž se láska k Bohu – narozdíl od lásky k bližnímu – stala prázdným pojmem. Vysoce si ceníme praktického významu a užitečnosti: je škoda utratit takové peníze jako výraz klanění se Bohu, bylo by lepší je použít na dobročinné účely! Katedrálu bychom dnes už asi s takovým postojem nepostavili.

Kdosi napsal, že naši dědové věřili Bohu a měli proto také morální zásady. Naši otcové už v Boha nevěřili, ale morální zásady ještě ctili, protože to považovali za správné. A my už ani to nepovažujeme za potřebné, protože bez základu ve vztahu k Bohu to přestalo dávat smysl.

K víře patří jistě i rozumná uměřenost, ale bez rozmařilosti lásky by z ní zůstal jen studený moralismus. Neline-li se domem církve a společnosti Kristova vůně, je to proto, že se snažíme být všelijak užiteční, ale zapomněli jsme, že k láska k Bohu nemůže být sice bez svého “uzemnění” v lásce blíženecké, ale že zbožnost má také svůj vlastní jazyk, kterým jsme přestali mluvit a předávat ho ostatním.