Pohoršení kříže

Homilie na 21. neděli v mezidobí B (J 6, 56-69)

⁵⁶Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. ⁵⁷Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne. ⁵⁸Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako vaši otcové jedli manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost.“ ⁵⁹Toto řekl, když vyučoval v synagoze v Kafarnaum. ⁶⁰Mnozí z jeho učedníků, když to uslyšeli, řekli: „To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?“ ⁶¹Ježíš v sobě věděl, že jeho učedníci na to reptají, a řekl jim: „To vás pohoršuje? ⁶²Což tedy, kdybyste viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? ⁶³ Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život. ⁶⁴Ale jsou někteří z vás, kteří nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří jsou nevěřící a kdo je ten, který ho vydá. ⁶⁵A říkal: „Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.“ ⁶⁶ Z toho důvodu mnozí z jeho učedníků odešli zpět a už s ním nechodili. ⁶⁷Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ ⁶⁸Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života ⁶⁹a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Svatý Boží.“

„To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?“ To je reakce učedníků na Ježíšova slova o tom, že on je ten živý chléb, který sestoupil z nebe a kdo tento chléb jí, bude žít navěky. A především, že zůstávat v něm je možné skrze jedení jeho těla a pití jeho krve.

To není pohoršení zástupů, které čekaly, že jim Ježíš bude stále rozmnožovat pozemský chléb – a on jim místo toho říká, že on sám je ten chléb živý.

To není pohoršení Židů, kteří se pohoršují nad tím, že Kristus říká, že on je tou pravou manou z nebe, že přišel od Otce - když přece znají jeho pozemský původ.

To je reptání učedníků: „Z toho důvodu mnozí z jeho učedníků odešli zpět a už s ním nechodili.“ Lidé kolem Ježíše řídnou: pryč jsou zástupy, pryč jsou učení Židé, nyní odcházejí i jeho nejbližší, ti, kdo ho následovali. Zůstává jen Dvanáct. „Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ ⁶⁸Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života ⁶⁹a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Svatý Boží.“

Co je tím pohoršením, důvodem pro opuštění Ježíše? Těch důvodů je více a každá z jmenovaných skupin má své. Zástupy Ježíše opouští, protože od něj čekaly něco, co jim nechtěl dát: vnější hojnost a přijetí pozemské vlády. Židé Ježíše opouštějí, protože je pohoršuje jeho ztotožnění s Otcem. Ale učedníci ho opouštějí, protože jim říká, že aby měli v sobě život, musí jíst jeho tělo a pít jeho krev.

Pohoršením je v prvním případě poznání, že víra nepřináší materiální prosperitu a Boží království nelze spojit s královstvím tohoto světa. Pohoršením je na druhém místě Ježíšovo vtělení, tajemství Vánoc, že Bůh se stal člověkem, že se k nám tak snížil, že k nám přichází v člověku jako my (kromě hříchu) na dotek blízko. Ale pohoršením, které nám dnes evangelista staví před oči a které je tedy vlastním pohoršením učedníků, možná i naším, je pohoršení kříže. Že by k životu a slávě Boží měla vést cesta skrze utrpení a smrt.

Dnešní oddíl má svou obdobu u ostatních evangelistů v podobě Ježíšovy otázky učedníkům u Cesareje Filipovy: Za koho mne lidé pokládají? A Petrova vyznání, o němž Pán říká, že mu ho nezjevilo tělo a krev, ale Otec v nebesích: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. Ale víme, že tím to nekončí. Ježíš pak hovoří o tom, že cesta Mesiáše bude cestou utrpení, zavržení, odsouzení a smrti – a že třetí den vstane z mrtvých. A Petr Ježíše začne kárat, že to se mu přece nesmí stát, a on ho tvrdě napomene a vyzve k následování.

Pohoršení nás učedníků je pohoršení kříže. Kolik lidí od Ježíše odcizila zkušenost utrpení a nespravedlnosti. Pavel o pohoršení kříže píše sboru v Korintu (1K 2): “Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.”

Možná jsme již pochopili, že věřit znamená přijmout závislost na Bohu, že bez Boha nic nejsme a nic nemůžeme činit, že ho potřebujeme jako denní chléb. Možná jsme již pochopili, že v Ježíši vtěleném je, mluví a působí Bůh. Ale možná narážíme ještě na Krista ukřižovaného, na slovo o kříži. To je specifické pohoršení těch nejbližších učedníků. Chvíle, kdy s ním přestali chodit a odešli zpět, byla ta chvíle ohlášení, že ho čeká utrpení a smrt a že být jeho učedníkem znamená mít s ním spoelčenství nejen v životním putování, ale take v jeho utrpení a smrti – žít z jeho sebevydání, jíst jeho tělo a pít jeho krev.

Petr říká u Jana krásnou věc: Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života… A to svědčí o tom, že Ježíšova slova do hloubky pochopil. Ježíš sice mluví o své smrti, o svém těle, vydaném za nás, a krvi prolité pro nás. Ale tím mluví o životě:

Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne.

Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost.

Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život.

Pochopit toto, znamená pochopit evangelium. Kristus zemřel a byl vzkříšen. Vydal svůj život, aby ho získal pro nás. Jinými slovy: Boží jednání se projevuje v tom, že ze smrti činí život. Bůh není jen ten, kdo doprovází, ochraňuje a žehná to, co je. Ale něco činí z toho, co nic není. Nakonec i jeho stvoření není jen nějaké uspořádávání toho, co už nějak je. Ale je to stvoření z ničeho, světla z temnoty, bytí z nicoty. S ničím menším se Bůh nespokojí. Nic menšího ho není hodno. A tak jedná nejen ve stvoření, ale také v Kristu k naší spáse: Otevírá cestu k životu skrze smrt. Začíná tam, kde my jsme v koncích.

Kéž tedy nejsme mezi těmi, kdo se nad křížem pohoršují a odchází, ale mezi těmi, kdo s Petrem vyznávají: Pane, kam bychom šli, ty máš slova věčného života. Kéž se učíme chápat, že to co se zdá plné života, nakonec vede ke smrti. A naopak tam, kde přijmeme Krista ukřižovaného, dostáváme účast na životě. Kéž také my jsme ti, kdo uvěřili a poznali, že on je ten svatý Boží. (Všimněte si správného pořadí: Začínáme vírou, pak teprve také můžeme říci, že jsme zakusili a správně poznali.)