Podlehnout marnosti či relativizaci?

Je opět 17. listopad a všichni, kdo před 27 lety vítali zhroucení režimu lži a svévole vládnoucích kruhů takzvaného socialistického zřízení, všichni, kdo vítali svobodu a demokracii, si dnes pokládají množství otázek.

Jak je možné, že ideály nově budované společnosti spravedlnosti, pravdivosti, poctivosti a otevřené vstřícnosti vzaly tak zásadně za své?
Jak je možné, že evidentní podvody, lži a manipulace s informacemi se stávají pro mnohé přijatelnou realitou, s níž je třeba počítat a dokázat se v ní šikovně pohybovat?
Jak je možné, že politický systém generuje převážně povrchní a do sebe zahleděné zástupce stran, deroucích se k moci a rozhodování o věcech veřejných?
Jak je možné, že osobní prospěch ať už konzumního či kariéristického zaměření většinově převládl jako motivace lidského myšlení i konání?
Jak je možné, že velká část společnosti je schopná uvěřit tendenčním informačním kampaním a jejich hlasatelům a dokonce jim vyjádřit podporu ve volbách?
Jak je možné, že církev v tomto prostředí není slyšet, moc do toho nemluví a její pohledy stejně nikoho nezajímají?

Na tyto otázky není lehké odpovědět. Nikdo z nás se totiž nemůže z zodpovědnosti za reálný stav ducha této společnosti žádným způsobem vyjmout a postavit se nad celou situací jako neposkvrněný soudce. Jsme v tom všem namočeni až po uši a pokoušíme se plavat, chvíli s proudem a chvíli proti proudu. Namáhavost takového pohybu nás vysiluje často až k umdlení a k pocitu, že je marné se pokoušet hledat pevné body, o něž se lze opřít a trvat na nich. Svět a jeho vnitřní struktury jsou tak složité, že je skoro nemožné najít jednosměrné východisko mnoharozměrných problémů.

Navíc zárodky všech těch palčivých jevů byly zasévány a pomalu rostly po velmi dlouhou dobu působení zhoubné ideologie, která postavila člověka na místo tvůrce a vládce světa a dějin, takže se hluboko  vtiskly do myšlení mnoha lidí jako pravdivý a vědecký světový názor. K tomu pak ještě způsob vynucování loajality s vládnoucím režimem přinesl převládající způsob dělání všech věcí „jenom jako“, vždyť tehdy bylo a často i dnes je jasné, že to nemůžeme myslet vážně.
Přesto smíme nacházet několik pohledů, které ukazuje evangelium Ježíšovo, a které mohou vést z  neradostné reality k naplněnosti dnů. Prvním důležitým pohledem je ujištění, že nejsme v roli jediných tvůrců a zajišťovatelů všeho, co se na světě má stát. Nejsme dokonce ani v roli nutně bezchybných a vzorových hrdinů, kteří zvládají všechny situace a mají vždy pravdu. Jsme slabí a hříšní a do této slabosti a hříšnosti vstupuje Ježíš se svým odpuštěním i se svým posilujícím Duchem.
Druhým osvobozujícím pohledem je zjištění, že všichni kolem nás, ať už ve světě či v církvi, nejsou jen konkurenti, vůči nimž je třeba se vymezovat a stavět obranné valy pro každodenní zápasy, ale že máme kolem sebe bližní, s nimiž je dobré komunikovat, nacházet společné hodnoty a přijímat jejich obdarování jako své obohacení.
Z těchto dvou pohledů pak vyplývá, že egoizmus a svévole jako hnací motor společnosti prostě nemohou dlouho fungovat na mnoha rovinách života, od politiky až po rodinné vztahy. Svévoli a egoizmus je ale možné odkrývat a probourávat mnohými formami služby. Jakákoliv činnost, je-li pojatá jako služba bližním a Bohu, je schopná proměňovat atmosféru vztahů a společného přebývání různých lidských skupin.

Chci-li však účinně sloužit, musím také velmi kriticky a pravdivě hledět na své i na okolní motivace a všechny falešné či skrytě svévolné akce se pokoušet rozeznávat a nazývat je pravým jménem. Bývá to obtížné a přináší to riziko napětí či nenávisti. Ale ani služba v Duchu se neobejde bez napětí a zápasů.

Dostali jsme krásnou svobodu, strašně obtížnou svobodu, svobodu ke službě, k radosti a k pravdě. Bylo by velikým selháním, kdybychom ji nepřijali, protože je tak namáhavá a kdybychom se nechali převálcovat lhostejností či relativizmem. Hledejme spolu způsoby života v Boží pravdě, službě a radosti, každý z nás možná trochu jinak, ale ve společném sdílení a podpírání se v zápasech všedních dnů.

Miloslav Esterle, presbyter sboru