Pastýř, který pokládá život za ovce

Homilie na 4. neděli velikonoční B

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.
Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce."

Jan 10:11 – 18

Slyšeli jsme dnes jedno z Ježíšových velkých “já jsem”: Já jsem ten dobrý pastýř. Není to nějaký dobrý pastýř, ale ten dobrý pastýř – tedy ten zaslíbený prorokem Ezechielem v 34. kapitole, kde Hospodin zaslibuje, že se navzdory špatným pastýřům sám ujme svého lidu a ustanoví nad nimi jednoho pastýře, nového Davida, svého služebníka, který je shromáždí, bude je pást na dobré pastvě a soudit, dá jim odpočinout a ujme se ztracených a slabých.

S tím obrazem máme ale dnes spíš problém. Představujeme si barvotiskové romantické obrázky a sentiment, který se nepropojuje s naší realitou. Nejsme a nechceme být ovce.

Ježíšovo líčení dobrého pastýře ale vůbec není idylické: Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. Je to někdo, kdo nasazuje život za druhé. Ale ne jako superhrdina, který zabije vlka holýma rukama. Třikrát zopakuje v dnešním oddíle, že pokládá svou duši za ovce. Jeho zápas se zlem pro naši záchranu je zápasem vlastní oběti. Řečeno poněkud naturalisticky: on se vlastně nechá sám sežrat, aby zachránil stádo.

A jeho nasazení tu není od toho, abychom ho obdivovali, ale abychom ho také následovali. Známe verš J 3,16 o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Ale víte, co je ve verši 1 J 3,16? “Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.”

Ochota nasadit a položit svůj život pro druhé je kritériem opravdovosti vztahu. Dřív tohle bylo součástí docela obyčejné výchovy k občanství. Vědomí, že  má smysl ohrozit nebo ztratit svůj život pro obecné dobro. Dnes raději oslavujeme ty, kdo jdou tam, odkud jiní utíkají. Glorifikujeme skutečné nebo domnělé hrdiny. Ale jsme sami ochotni projevit odvahu a riskovat život?

Ježíš sebe jako dobrého pastýře klade do protikladu k námezdníkům, k těm, kdo pastýřské řemeslo dělají jen za mzdu. Tím není řečeno, že by člověk nemohl svou práci dělat dobře za mzdu. Ale nemůže ji dělat dobře jen za mzdu. To asi také známe i z našeho všedního a pracovního života.

Ale abychom příliš rychle nesklouzli k uvažování o nás jako pastýřích a našich vztazích k lidem nám svěřeným. Podstatou sdělení evangelia je Ježíšův vztah k nám. On je ten dobrý pastýř, který pokládá život za nás – i tehdy, když my to pro druhé neděláme.

Teprve z nauky o Bohu a Kristu můžeme správně chápat, kdo jsme a máme být my lidé. Tři zásadní věci se o sobě v našem textu dozvídáme:

Za prvé: Bůh k nám má skutečný vztah lásky. Tento dobrý vztah Boha k člověku nevzniká až Kristovou obětí. Právě proto, že k nám Bůh má blízký vztah, že mu na nás záleží, že nás považuje za vlastní, třebaže jsme se mu odcizili, dobrý pastýř Kristus pokládá svůj život za nás.

Za druhé: Dobrý pastýř je postaven do protikladu k námezdníkovi, k tomu, kdo má stádo jen propachtované na zisk. Pro námezdníka je stádo prostředkem obživy, slouží k jeho vlastním zájmům a účelům. Takovou cenu máme pro společnost, např. pro zaměstnavatele. Takhle zakoušíme ve světě svou hodnotu: když přineseme druhým užitek, budeme pro ně důležití. Ale co když žádný nepřineseme, co když se staneme ovcí ztracenou a polámanou? A tady – na základě Božího vztahu k nám v Kristu – máme jako křesťané v tomto světě vydávat svědectví proti jakémukoli zvěcnění člověka. Člověk nemá žádnou cenu. Člověk nemá dokonce žádnou hodnotu. Tyto pojmy vždy vyjadřují význam a důležitost něčeho vůči něčemu jinému. Můžeme to převést třeba na peníze nebo společenskou prospěšnost. Důležitost člověka je v jeho důstojnosti darované Bohem. To známe už ze zprávy o stvoření, kde je člověk stvořen k Božímu obrazu, ke společenství s Bohem a s druhými lidmi – ne jen k tomu, aby vytvářel nějaké hodnoty. Ale vrcholná výpověď o člověku je řečena právě o Velikonocích. Důstojnost člověka je měřena Kristovou dokonalou láskou. Tento argument použije apoštol Pavel, když varuje před tím, abychom bratra uvedli do záhuby tím, že se mu naše svoboda stane kamenem úrazu: řekne, že to je bratr, za kterého Kristus umřel (1K 8,11). Druhý člověk, ať je jakýkoli a dělá cokoli, je ten, za něhož dobrý pastýř položil svůj život.

A to nás vede ke třetí antropologické výpovědi dnešního evangelia. “Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce.” Nejde jen o Kristovu oběť jako projev Boží lásky k nám. Pastýř zná ovce, ale také ovce znají pastýře. Bůh nás poznává, ale také nás zve k tomu, abychom poznávali my jeho. V tomto poznání nejde o intelektuální porozumění, ale důvěrný  a osobní vztah.
Ježíš klade důraz na vzájemnost. Bůh nás miloval jako první, ale jeho láska má také v nás probudit odpověď lásky. Toto společenství a vzájemné poznání s Kristem je obdobou vztahu Otce a Syna. A to znamená, že jaký Bůh má vztah ke svému Synu, takový má i k nám. Jsme ve křtu ponořeni do společenství, komunikace lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Patřit do Kristova stáda – to tedy znamená nebýt cizinci a přistěhovalci, ale domácí Boží, nebýt otroci, ale přátelé, ne cizí, ale děti Boží.