Pár slov k postní době

Stojíme na prahu postní doby a proto vám posílám několik slov jako pozvání k hlubšímu prožití tohoto času. Předně je třeba říci, že „půst“ není na postní době to nejdůležitější a není to ani její nejvhodnější označení. Původní název je Quadragesima, tedy Čtyřicetidenní. Čtyřicet let putoval Izrael pouští a čtyřicet dní se na poušti postil Kristus před svou veřejnou činností. Vstoupit do této zkušenosti je vlastním obsahem postní doby. Učit se v pokušeních pouště „chodit s Hospodinem“. Objevit jako kdysi Izrael, že z tvrdé skály může vytrysknout pramen a chléb k nasycení spadnout z nebe. Všechny zkoušky Izraele i Ježíšovy je možné shrnout do jediné: jde o otestování toho, zda skutečně spoléháme na Hospodina nebo na něco jiného. Výzva k obrácení, kterou slyšíme o popeleční středě, není jen záležitostí naší vnější nápravy (v tomto smyslu nám to slovo právem zní trpce), ale především obrácením se od sebe k Bohu, soustředěním na to, co je podstatné (a proto nám může znít jako „sladké“ a laskavé pozvání). A v tomto smyslu je to nikdy nekončící proces (asi jako snaha oloupat cibuli).

Rád bych s vámi sdílel dva obrazy, které jsou pro mne v této chvíli aktuální a mohou třeba být inspirací někomu dalšímu. Možná se vám někdy stalo, že jste při rozjezdu auta zapomněli zcela povolit ruční brzdu. Člověk pak šlape na plyn, motor burácí, ale auto se sune jako šnek. Energie vložená do jízdy se vůbec nevrací. Něco v autě začíná smrdět… Mně se v poslední době stává s autem něco opačného. Nevrací se mi lanko od pedálu plynu. Takže když vyženu motor do otáček, zůstane tam. Motor řve – a v tomto případě auto jede. Nemusím ani šlapat na pedály, něco auto stále samo táhne dopředu. Jenže v určité chvíli a rychlosti to přestane být příjemné a vůz se stává neovladatelným. Pomáhá jen vypnout motor a zastavit s výstražnými světly.
Jako lidé jsme různí a tak máme ve svém vnitřním životě zpravidla sklon k jednomu nebo ke druhému. Buď jedeme stále s lehce zataženou ruční brzdou, dře to a skřípe. Něco nás drží a poutá. A divíme se, že se nám nedaří nikam dostat. A nebo v nás stále vrčí vnitřní motor a táhne nás vpřed, od jedné akce a práce k druhé. I když jsme vyčerpáni, nedokážeme se zastavit. V dlouhodobé perspektivě to hrozí nějakým karambolem.
Smysluplně prožít postní dobu by tak mohlo znamenat všimnout si, k čemu mám blíž – a buď se osvobodit od toho, co mne poutá, nebo se zastavit a vypnout na chvíli motor.

Druhý obraz ke mně přišel při rozjímání v rámci duchovních cvičení od Karin Johne, kterými někteří z vás také prochází. U tajemství, že jsme „chrámem Ducha svatého“, doporučuje Johne uvažovat nad tím, co se stane, když dům změní majitele (tedy když pánem našeho života už nejsme my, ale Bůh). Protože na jedné faře nyní přemýšlíme o změně nájemníka, ideálně o příchodu faráře nebo aspoň křesťanské rodiny, nemusel jsem vůbec používat fantazii (které se mi ostatně nedostává). Prostě by to chtělo nejdřív vyházet všechny ty nepotřebné věci, které se tam po chodbách válí. A potom faru otevřít pro lidi: učinit ji přívětivým prostředím, které neodrazuje, ale zve k setkání. Tuto dvojznačnost – podle našich sklonů a životní situace – také půst zahrnuje. Možná potřebujeme ze svého života něco vyhodit, něco vyčistit a vyprázdnit, stáhnout se. Nebo naopak se více nebo nově otevřít druhým, obnovovat pobořené mosty a prošlapávat nové stezky.

Nakonec vám pro nadcházející čas předávám, co jsem dostal sám v jednom mailu - přání nečekaných radostí!

Váš farář

Karel