Pán a Mistr - dar a příklad

Homilie na Zelený čtvrtek

Evangelium J 13, 1-17.31b-35

1Před velikonočním svátkem Ježíš věda, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci, protože miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce. 2Během večeře, když již Ďábel vložil do srdce Judy Šimona Iškariotského, aby jej vydal, 3Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, 4vstal od večeře a odložil své šaty, vzal lněné plátno a přepásal se. 5Potom nalil do umyvadla vodu a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, kterým byl přepásán. 6Přišel k Šimonovi Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ 7Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nevíš, potom však to poznáš.“ 8Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nemáš se mnou podíl.“ 9Šimon Petr mu řekl: „Pane, pak tedy nejen mé nohy, ale i ruce a hlavu!“ 10Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ 11Věděl totiž, kdo ho vydává. Proto řekl: ‚Ne všichni jste čistí.‘ 12Když jim umyl nohy a vzal si své šaty, opět zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? 13Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. 14Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy. 15Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. 16Amen, amen, pravím vám, otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. 17Jestliže toto víte, jste blahoslavení, budete-li to činit. Nyní byl Syn člověka oslaven a Bůh byl oslaven v něm. 32Jestliže byl Bůh oslaven v něm, oslaví Bůh i jeho v sobě a oslaví ho hned. 33Dítky, ještě krátce jsem s vámi. Budete mne hledat, a jako jsem řekl Židům, tak i vám nyní říkám: ‚Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.‘ 34Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. 35Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Podle Jana to, co Ježíš slaví večer před svou smrtí se svými učedníky, není židovská sederová večeře – ta bude probíhat až následující den. Ale smysl Velikonoc, paschy, tedy přejití je v ní přítomen: Před velikonočním svátkem Ježíš věda, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci, protože miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce. Ježíš přechází z tohoto světa k Otci skrze utrpení, smrt a vzkříšení. A to je obsahem křesťanských Velikonoc. A jako židé si mají v každé době uvědomit, že to byli oni, nikoli jejich předkové, které Bůh vyvedl z egyptského otroctví, tak my křesťané se učíme chápat, že do Kristova přechodu jsme zahrnuti také my.

Zelený čtvrtek není ještě připomínkou Kristova utrpení, ale jeho lásky až do konce, do krajnosti, do dokonalosti. Tak můžeme rozumět slovům, kterými evangelista dění uvádí. Ježíš celý život prokazoval lásku lidem a sloužil jim. Ale teď, dnes večer, prokazuje Ježíš svou lásku až do krajnosti, lásku v její dokonalé podobě. A toto prokázání vrcholí take Ježíšovým posledním slovem z kříže, vyjadřujícím dokonalost a dokonavost: Je dokonáno.

Jan nepopisuje Ježíšovu poslední večeři s učedníky, resp. nemluví o podávání chleba a kalicha. Soustředí se na jinou událost: Ježíšovo mytí nohou učedníkům. To představovalo běžnou praxi. Lidé chodili naboso a u jídla leželi vedle sebe. Ale dvě věci jsou zde radikálně jinak. Služby, kterou konali otroci nebo ženy, na sebe bere Pán a Mistr. Kristus zde nejen symbolickým, ale zcela praktickým gestem vyjadřuje to, co u Lukáše říká po večeři: Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží (L 22,27).   
A mytí nohou se neodehrává diskrétně před společným jídlem, ale uprostřed něho. Nejde o to, že by se jedení chleba a pití z kalicha mělo nahradit mytím nohou. Ale tento čin vyjadřuje jinak to, co je smyslem a podstatou Ježíšova stolování s apoštoly i s námi. Jeho služba, která se naplňuje v sebevydání života. Jeho láska, která nás očišťuje.

To, co Ježíš dělá, je příkladem dokonalé lásky. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (J 15,13). Ale je to ještě mnohem víc. Hovoří o sobě jako Pánu a Mistru. Toto dvojí máme ve vztahu ke Kristu chápat. Je naším svrchovaným Pánem, od něhož vše přijímáme. A je zároveň naším Mistrem, od něhož se máme učit milovat se navzájem jako on miloval nás. Augustin tuto podvojnost vyjádřil slovy, která po něm znovu zdůraznil Martin Luther. Kristus je sacramentum i exemplum, je Božím darem, svátostí, a je také příkladem, podle něhož máme jednat. Ovšem, jak ukazuje rozhovor s Petrem, tyto dvě věci mají svůj řád. Nejprve je pro nás Kristus darem, tím, od něhož si máme nechat umýt nečistotu. Pak teprve se nám má stát příkladem, podle něhož máme jednat.

A ještě jeden ráz toho, co vidíme v Janově podání poslední večeře, bych rád zdůraznil: a to je vztah svobody a služby. Ježíš jedná jako zcela svobodný: vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, vstal od večeře a odložil své šaty, vzal lněné plátno a přepásal se.
Ježíš se nevydává pod tlakem okolností. Dává svůj život svobodně: Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce (J 10,18). Láska je svobodný čin pro druhého.
A tento vztah svobody a služby v lásce je klíčový také pro křesťanský život. Není lásky bez vnitřní svobody. A není skutečné svobody, která se neuplatňuje v lásce. Často si připomínáme Lutherovu klíčoovu myšlenku ze spisu O svobodě křesťanské o tom, že křesťan je svobodným pánem nade vším a současně služebným otrokem všech. Svobodně milovat můžeme jen tam, kde si od druhých přestaneme něco zjevně či skrytě nárokovat. Ve víře je nám otevřen v Kristu zdroj dokonalé lásky, z něhož můžeme čerpat a dávat z něj také druhým. A na Zelený čtvrtek si máme uvědomit, že Boží láska k člověku není jakousi éterickou skutečností kolem nás, ale že to je vtělený Kristus, který je mezi námi jako ten, který slouží, který přichází, aby nás obsluhoval u svého stolu, u něhož nachází východisko také naše služba jako jednotlivců i církve.