Otevři se!

Homilie na 23. neděli v mezidobí B

Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená `otevři se!´ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč."

Marek 7:24 - 37

Co je horší: Být hluchý nebo slepý? V dětství jsem si myslel, že horší je slepota. Překvapilo mne, když jsme se ve škole učili, že těžší je být hluchý. Jedna nevidomá a zároveň hluchoněmá žena to popsala takto: Slepota nás odděluje od věcí. Hluchota od lidí. Ano, nevidět je bariérou ve vztahu ke světu. Ale hluchota a němota tvoří v překážku v komunikaci. A komunikace s druhými – s Bohem a s lidmi – je to, co nás dělá lidmi. Je to něco životodárného. Abychom se v lásce vztahovali k Bohu a k druhým lidem – to je výraz Božího obraz v nás.

Také Bible dává přednost sluchu před zrakem. Boha nikdy nikdo neviděl, ale můžeme slyšet Boží slovo. Ježíš říká: Kdo má uši k slyšení, slyš! A Pavel: Víra je ze slyšení. To je i naše zkušenost: Nepřicházíme na toto místo, že bychom čekali, že něco úžasného uvidíme. Ale že uslyšíme Boží hlas.

V dnešním evangeliu se setkáváme s hluchoněmým a slyšíme o tom, jak ho Ježíš uzdravil. Ale jak už to v podání evangelistů bývá, ten příběh není jen pro lidi se zdravotním handicapem, ale pro nás všechny. Hluchoněmost se týká i nás. Ve vztahu k Bohu i lidem. Začíná to dětskou hluchotou, když po nich rodiče něco chtějí. Jako hluchoněmý může působit mladý člověk zabořený do počítače nebo se sluchátky na uších – jako by tím říkal svému okolí: Neslyším a nechci nic říkat, nerušte mě. Jako hluchoněmí mohou být manželé, kteří už si žijí svůj život – nejsou ochotni si naslouchat a nemají si co říci.

Začarovaný kruh

Hluchoněmost je jako začarovaný kruh. Kdo neslyší a nenaslouchá, velmi těžko může mluvit. Nemá o čem. Nebo mluví špatně, jak popisuje stav nemocného před uzdravením evangelista. A kdo nemluví, s tím zase nemluví druzí.

Co s ním a s námi Ježíš dělá? Nejprve ho bere stranou od zástupu. Uzdravení našeho sluchu a naší řeči – a vlastně našeho ducha – začíná v ústraní, v setkání s Kristem. Tak jako marnotratný syn, než se vydal za svými blízkými, musel jít do sebe. Tak jako my někdy říkáme, že se musíme najít. A potřebujeme k tomu čas a prostor, kde nás druzí nebudou rušit, kde budeme moci být jen s Hospodinem. To je důležitá zkušenost víry, která očišťuje náš sluch a naši řeč, naši komunikaci s Bohem i lidmi.

Pak vložil prsty do jeho uší a dotkl se slinou jeho jazyka. Může to působit zvláštně, ale je to důležité, Kristus nás neuzdravuje takříkajíc na distanc, odněkud shůry a zdálky. Ale přichází až k nám a dotýká se nás. A ten dotyk je uzdravující. Dotýká se našich uší svou rukou – rukou toho, jehož sluch byl zcela otevřen pro Otce. („Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši,“ vyznává žalmista v Ž 40 a epištola Židům tato slova vztahuje na Krista). A dotekem svých slin s našimi slinami nám vkládá do úst svou řeč, řeč chvály. „…a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu,“ vyznává žalmista v již zmíněném Ž 40.

Otevři se!

A pak „vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená `otevři se!´“ To Ježíšovo Effatha rozetíná začarovaný kruh. Kdo neslyší, nemluví – je oddělen od druhých a sám si nepomůže. Ale tohle slovo přichází zvenčí. Zazní nad nemocným jako slovo, která nemíří přímo k němu, ale vzhůru, k Otci. A tak vysvobozuje z uzavřenosti do sebe sama. Najednou do jeho života vstupuje úplně nová skutečnost, kterou ztělesňuje Ježíš.
A my v tom vyprávění skutečně můžeme vidět celý dosah Kristova díla. Mezi námi a Bohem, mezi námi a druhými lidmi, je nepřekonatelný příkop. Bariéra není v tom druhém, ale v nás – v naší uzavřenosti a hluchotě, v naší němotě, neschopnosti najít správné slovo a správný vztah. Jakoby andělé s plamennými mečmi bránili našemu přístupu do ztraceného ráje nevinného a plného společenství – jako to zažili Adam s Evou po svém pádu.

Ale je tu prostředník – Kristus, který vstupuje mezi nás a Boha, mezi nás a druhé lidi. Svým slovem a dotykem otevírá znovu nový kanál komunikace. V Kristu zjišťujeme, že nejsme sami. Že Bůh k nám mluví, jen jsme ho dosud neslyšeli. A v Kristu se nám jeho slovo stává blízkým. A stejně tak novou chuť se otevřít druhému, vzít ho vážně, naslouchat mu, sdělit mu něco ze svého nitra, nám paradoxně dává vědomí, že to není jen o nás dvou, abychom se do sebe zaklesli, ale že je mezi námi prostředník, který nás hluboce pojí – jako ten třetí snopek v Kazatelově trojitém provázku, který se „teprv nepřetrhne“.

Pane, náš Bože,
jedině ty můžeš uzdravit a zachránit náš život.
Proto tě prosíme:
Otevři naše uši,
abychom slyšeli tvé svaté slovo,
a rozvaž nám ústa,
abychom se připojili k chvalozpěvu vykoupených.
Tobě buď sláva navěky.