Otevřený kruh

Homilie na 21. neděli v mezidobí B

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.
Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte?
Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?
Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.
Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. –
A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“
Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.
Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“
Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.
A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“

Jan 6, 56-69

Důležité setkání

Možná si vzpomenete na setkání s milovaným člověkem po dlouhém odloučení. Mohli jste si psát, telefonovat, ale stejně setkání tváří v tvář je něco úplně jiného. Můžete si podat ruku, obejmout se, políbit. Jde o tělo, ale vlastně to tělo není aspoň v první chvíli to, oč jde. Ale tělesná blízkost nám zprostředkovává osobní setkání s druhým člověkem. Už ne skrze papír, e-mail nebo radiové frekvence, ale přímo.

Tato zkušenost nám otevírá porozumění závěru 6. kapitoly Janova evangelia. Proč Ježíš tak zdůrazňuje tělesný rozměr víry a pak najednou řekne jakoby pravý opak: „To vás pohoršuje? A až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?… To Duch oživuje, tělo není k ničemu. Slova, která jsem vám řekl, jsou duch a jsou život.“

Duchovní a tělesné nejsou protiklady. Naopak - jako v naší zkušenosti setkání s blízkým nebo nějak důležitým a ctěným člověkem „na dotek“ – k sobě patří.

Tělo nebo Duch?

Evangelista Jan nejprve klade velký důraz na materiální rozměr víry. Proto mluví o jedení Kristova těla a pití jeho krve. Reakcí mnoha posluchačů je odchod od Ježíše, vnitřní vzdálení se jeho zvěsti. Před tím chce varovat Jan svůj sbor, který žil v myšlenkovém ovzduší, utvářeném představou, že duchovní znamená nehmotné. Žít duchovně podle tehdejší filosofie znamenalo co nejvíce se odpoutat od všeho tělesného a přízemního, protože to je to, co člověka stahuje ke zlu a vzdaluje od božských věcí. Spiritualizovat víru, učinit ji jen vlastním prožitkem, vytvářeným podle našich potřeb – to je přece typické i pro naše současníky. (A kéž bychom se nad tím jako křesťané nepohoršovali, ale chápali tuto touhu po duchovním prožitku jako Boží stopu v životě a ukázali ji hloubkou vlastního duchovního života směr k jejímu zdroji!)

Ale Bůh není nějaké neurčité fluidum, „něco“ nad námi. Bůh je skutečný. A stal se v Ježíši Kristu skutečným člověkem. Dává se nám poznat v Bibli, v knize (či spíše knihovně), která popisuje konkrétní příběhy, ve kterých můžeme pochopit Boží vztah k nám. Přijímá nás za své děti tím, že jsme poléváni vodou, a dává nám společenství se sebou samým, když jíme chléb a pijeme víno. Mesiáš se ujímá své vlády na kříži. Můžeme se nad tím pohoršit nebo to přijmout jako podobu Boží lásky, která se k nám sklání.

Jenže existuje i opačné pokušení. Víru materializovat. Ulpět na povrchu. To známe od lidí, kteří křesťanství odmítají kvůli nějaké špatné osobní zkušenosti nebo povrchnímu výkladu víry (např. oni jedí Kristovo tělo, to je kanibalismus!). Nepronikli dovnitř. Ale známe to i z prostředí církve v podobě fundamentalismu, který ze slov Bible dělá Boha samého a zapomíná, že stejně jako Kristus je pravým Bohem a pravým člověkem i Písmo je skutečně Božím slovem i skutečně lidským svědectvím o Bohu se vší chatrností, která k tomu patří.

Šifrovací mřížka víry

Cestou mezi Skyllou spiritualismu a Charibdou fundamentalismu je osobní vztah s Kristem. To je to, co spojuje tělesné a duchovní. Stejně jako naše blízké setkání je tělesné i duchovní. Jde o osobní, ničím nezprostředkovaný a jedinečný vztah.

Je to jako šifrovací mřížka. Abychom přečetli vzkaz, musíme mít tentýž klíč, který měl pisatel. Jestliže Písmo vznikalo z působení Ducha svatého v lidských pisatelích, je jejich svědectvím víry, pak i naše četba musí růst z víry. Musí být četbou v Duchu, s modlitbou a otevřeností pro to, že se Boží slovo stane, že Bůh bude v našem životě působit. Bez toho zůstane Bible jen textem nesourodých nesrozumitelných výroků a příběhů.

Někdo by mohl namítnout: Abych měl nějakou víru, musím přece nejprve slyšet, čemu a komu mám věřit. Ale jako mohu slyšet a rozumět bez víry Působí to jako začarovaný kruh. Ale ve skutečnosti je to kruh otevřený. Oba póly na sebe vzájemně působí. Petr to vyjadřuje svým velkým závěrečným vyznáním. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Uvěřili a poznali – nikoli rozvážili a pak se stali věřícími. Předpokladem setkání s Kristem je víra, aspoň jako otevřenost neznámému, ochota to s Kristem „zkusit“. Jenže poznat druhého není možné nezávazným flirtem, ale jen vydáním vlastní kůže „na trh“. Tak se vždy znovu zrodí zázrak víry, která pozná, kdo je Kristus a jinam už nechce jít. Ostatně existuje prostá rada, jak dojít k víře: Podle víry žij!

Bože, tebe nepojme velikost nebe ani domů, které ti staví lidské ruce.
Ale rozhodl ses mezi námi přebývat v Ježíši Kristu.
Poslal jsi nám svého Syna jako cestu, pravdu a život.
Chraň nás před tím, abychom se v záplavě slov, která nás obklopují,
vzdávali Slova věčného života,
Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.