Otevřenost pro dar

00796476_0.jpeg

Homilie na 28. neděli v mezidobí A

1A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích: 2„Království Nebes je podobné králi, který vystrojil svatbu svému synu. 3A poslal své otroky, aby zavolali pozvané na svatbu; ale ti nechtěli přijít. 4Poslal znovu jiné otroky se slovy. ‚Řekněte pozvaným: Hle, přichystal jsem svou hostinu, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, přijďte na svatební hostinu.‘ 5Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. 6Ostatní se zmocnili jeho otroků, ztýrali je a zabili. 7 Král se rozhněval, poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich město vypálil. 8Potom řekl svým otrokům: ‚Svatba je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. 9Jděte tedy na křižovatky cest a každého, koho naleznete, pozvěte na svatební hostinu.‘ 10I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. A svatební síň se naplnila stolovníky. 11 Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat. 12I řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. 13Tehdy řekl král služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných.“

Mt 22, 1-14

I.

Jít na své pole, za svým obchodem – co je na tom špatného? To je jistě správné a má to své místo. Ale může to být také výmluva. Na první pohled je v podobenství rozdíl v tom, co je čí. Ti lidé mají svá pole a své obchody. Ale jsou pozváni na svatbu, která není jejich, na svatbu, kterou král vystrojil svému synu. Je to celé věc krále a jeho syna. On všechno připravil. On se raduje. A oni jsou pozváni, aby se radovali ve stínu jeho pohostinnosti, z lásky jeho syna. Nic se po nich nechce, než aby přijali pozvání. Tentokrát nejde o práci na vinici, o povinnost odvádět její výnos. Jde jen o touhu se podělit, obdarovat, tvořit společenství. Ale oni odmítnou, protože nechtějí. Mají své obchody a pole.
Kdo používáte elektronické kalendáře v mobilu nebo počítači, víte, že se vás systém ptá, zda váš týden začíná nedělí nebo pondělím. Křesťanský týden nezačíná pondělím, nezačíná prací, jakkoli poctivou, důležitou a spravedlivou. Začíná nedělí, slavností a hostinou se vzkříšeným Kristem, protože to je důstojné a spravedlivé, abychom mu vzdávali díky. A je to tak proto, abychom si uvědomili, že náš život nestojí na tom, co vyrobíme a uděláme, na tom, co si můžeme přičíst, co je naše. Ale  tím, co je Boží, o co on se s námi dělí. Člověk není živ jen chlebem, ale každým slovem které vychází z Božích úst. Blahoslavený je ten, kdo nestaví svůj život na vlastní dřině, ale na radosti nezaslouženě obdarovaných. Luther říkával: Dnes mám hodně práce, musím se víc modlit. Vše má své místo, ale jde o správné pořadí a proporce.
Bůh nás nezve na prvním místě k plnění úkolů našeho povolání, to až na druhém místě. Nejprve je společenství, radost, obdarování a hostina. Abychom se u jeho stolu učili chápat, že nežijeme ze svého, ale z Božího; ne ze svých zásluh a výkonů, ale z lásky toho, který nás tak miloval, že se vydal pro nás.

II.

Mluvil jsem o blahoslavenství těch, kdo žijí z obdarování. A to se uskutečňuje ve druhé části podobenství. Když vzácní hosté odmítli, pozval král všechny, dobré i zlé, koho našli na ulici. Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Všichni jsou pozváni, dobří i zlí, spravedliví farizeové i hříšníci a celníci. Ale pozvání přijmou jen ti, kdo se nemají čím pochlubit. Ten, kdo je plný dobrých věcí, nemá už prostor nic přijmout, kdo má plné břicho, nechce se mu na hostinu, kdo je plný sám sebe, nepotřebuje Boha a druhé. Kdo nic nemá a ví, že si nic nezaslouží, ten rád přijme dar. To je základní logika evangelia, kterou Ježíš ohlašuje hned na začátku v blahoslavenstvích: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží. Ale běda vám bo-hatým, vždyť se vám už potěšení dostalo.“
A je-li tomu tak, pak je jasné, že ta svatební hostina bude asi chvílemi dost divoká, protože se tam nesešla žádná VIP společnost. Ale Ježíš přece nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky ku pokání. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Církev není klub pro zasloužilé, ale nemocnice pro nevyléčitelně nemocné. Je to prostor, kde se učíme chápat, že nejsme lepší než druzí lidí, jak se říká ve vyznání vin z agendy.
A tahle zkušenost je také východiskem pro dlouhý a postupný proces proměny k dobrému. Jediný je dobrý, Bůh, odpovídá Ježíš na otázku po tom, kdo je dobrý. Dobrými se stáváme, když zakusíme, že on je k nám dobrý a dává dobré dary, i když my jsme zlí. Naše dobro je v tom, když se s tímto dobrým Bohem sbližujeme, když se mu učíme důvěřovat a spoléhat na něj, i když ho nevidíme. A zlo naopak dostává prostor tam, kde se chceme zachránit sami. O tom hovoří dnešní čtení o zlatém teleti: jádro problému nebylo v tom, že byli Izraelci neposlušní, že překročili Boží příkazy, ale v tom, že Bohu nedůvěřovali, že si chtěli udělat něco, co si sami vytvoří, na co si budou moci sáhnout, že si chtěli pomoci sami.

III.

A pak je tu ještě jedna věc, kterou je třeba doříci – a evangelium to činí oním připojeným podobenstvím o člověku, který nebyl oblečen na svatbu. Svatba je věc radostná, ale také vážná. Je možné pozvání přijmout jen povrchně, jen naoko – a nevzít ho vážně.
Samozřejmě, že nejde o oblečení, tedy o dispozice člověka k tomu, aby mohl mít na svatbě své místo. Kde by k tomu ten člověk z ulice přišel? Jeho postoj vyjadřuje to, že se nezmohl na slovo, když najednou stál před králem. Jeho problém nebyl v rovině morálky, ale víry. Přišel, aby se dobře zadarmo najedl, ale králova přítomnost ho zarazí a přimrazí. Jako by ho tam vůbec nečekal. Možná se začal brzy považovat za zasloužilého a králova štědrost mu začala vadit.
Kéž o nás každopádně platí, že žijeme z radosti pozvaných a obdarovaných, kéž její zdroj není v tom, co vidíme na sobě, ale v Boží štědrosti a kéž při slavení svatební hostiny Beránkovy nepřehlédneme to, k čemu nás zve, totiž Hospodinovu blízkost a přítomnost.