Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha

Homilie na Velký pátek

Během postu jsme se zamýšleli and Ježíšovými posledními slovy z kříže. Zbývá nám poslední, které nám tlumočí evangelista Lukáš: A Ježíš zvolal mocným hlasem: “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.” Po těch slovech skonal. (L 23,46)

U Mt a Mk se Ježíš modlí slovy žalmu 22: Bože můj, Bože můj proč jsi mne opustil? Jsou to slova hluboké opuštěnosti. Lukáš podává zprávu o tom, že Ježíš se modlí žalm 31. Jsou to slova hluboké důvěry.

Ž 31 je modlitbou žida o třetí hodině odpoledne. A Ježíš se tak modlí to, k čemu zbožné o této hodině vyzývá hlas pozounu z jeruzalémského chrámu. Už to je pozoruhodné: Ježíš se ve chvíli největší bolesti připojuje k modlitbě svého lidu. A tím také nám otevírá pokladnici žalmů, do jejichž slov smíme vložit svůj nářek i svou chválu. Učit se odhlížet od sebe sama a spojit se s Božím lidem všech dob. A také vidět naplnění těchto slov v Kristu. Modlit se žalmy znamená znamená modlit se s Kristem, v tom nejtěsnějším spojení s ním.

Verš 6. žalmu 31. zní: “Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.” To je také dětská židovská modlitba před spaním a je to také součást křesťanské modlitby před spaním, kompletáře. Na smrt se připravujeme každý den. Každá noc a každé usínání je malou smrtí, kdy se všeho vzdáváme v nejistotě, zda ráno vyjde slunce a zda se znovu probudíme. Každým usínáním zde vše necháváme a učíme se odevzdávat do Božích rukou, abychom dozrávali k odevzdání úplnému a definitivnímu.

Ježíš ta slova volá mocným hlasem. Křičí je. A to nám dosvědčuje také epištola Židům: “Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. (Žd 5,7)” Když v evangeliích čteme, že Ježíš se v noci odcházel modlit na pustá místa, je to proto, aby ho nikdo neslyšel, protože se modlil hlasitě. I to je pro nás inspirace, která vychází z židovské tradice modlitby jako modlitby slovní a hlasité. Možná nemáme svou izolovanou modlitební komůrku, ale někde v polích či v lese si to jako Ježíš můžeme dovolit. Někdy kříčíme na sebe a vůči Bohu mlčíme. Zkusme to obrátit: Křičet mocným hlasem k Bohu a mezi sebou se učit být tiší.

Žalm 31 je modlitbou důvěry. Vrcholí slovy: “Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou (v. 15).” U Jana Ježíš říká, že odevzdává svůj život, aby ho znovu přijal. Nikdo mu ho nebere, ale dává ho svobodně sám od sebe. Ježíš zde dovršuje to, co učil: že kdo život ztratí, ten ho získá, kdo duši odevzdá, ten ji zachová.

To je možné učinit pouze v naději: Moje budoucnost je ve tvých rukou. Ježíš se vzdává svého ducha a svěřuje ho do rukou Otci, protože v nich je jeho budoucnost. A tím opět prošlapává cestu i nám. Co bychom sami nedokázali, můžeme v něm a s ním. Když byl mučen jáhen Štěpán, modlil se: “Pane Ježíši, přijmi mého ducha.” Ten, který se zcela odevzdal, vydal do rukou Otce a z jeho vůle do rukou lidí, je prostředníkem mezi námi a Bohem, naším přímluvcem a zachráncem. V něm Bůh není vzdálený, ale blízký, v něm se nám otevírá nebe. Je pro nás těžké svěřit se skrytému Bohu, ale můžeme se Štěpánem svěřit svého ducha Ježíšovi, pravému člověku, který zná naši slabost i smrtelnou úzkost.

A s tím souvisí ještě jedna věc, které jste si možná všimli. Žalmista oslovuje Boha jako Hospodina, Boha věrného. Ježíš mu říká Otče. Ježíšovo první slovo v Lukášově evangeliu zní: Což nevíte, že musím být u svého Otce? A poslední: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Ježíš je Synem svého Otce – nejen v jeslích v Betlémě, v rodině v Nazaretě či mezi učenci v chrámě. Je Synem svého Otce také na kříži. Jeho důvěra není naivní “sluníčkovou” vírou. Prošla zkouškou kříže a došla v ní svého naplnění. Kéž také my skrze Krista ukřižovaného pro naši spásu a vzkříšeného pro naše ospravedlnění se radostně a s důvěrou svěřujeme do rukou Otce jako jeho synové a dcery. Tak jak to vyjádřil autor písně Rok za rokem: “Svou ruku do dlaní silnějších než je mé doufání já svěřím s dechem posledním. Za řekou času zemi zřím.”