Oklikou k cíli

Homilie k 4. neděli v postu B

Texty: Nu 21,4-9; Ž 107; Ef 2,1-10; J 3,14-21

4Pak vyrazili z hory Hóru směrem k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Lid se stal cestou netrpělivý. 5Lid mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste nás vyvedli z Egypta, abychom zemřeli v pustině? Vždyť tu není chléb ani voda. Znechutili jsme si tuto mizernou stravu. 6Hospodin poslal na lid ohnivé hady a ti lid kousali. Mnoho lidu z Izraele pomřelo. 7Lid přišel k Mojžíšovi a řekl: Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby od nás ty hady odstranil. Mojžíš se za lid modlil. 8Hospodin řekl Mojžíšovi: Udělej si ohnivého hada a umísti ho na korouhev. I stane se, že každý kdo je kousnut, když se na něj podívá, zůstane naživu. 9Mojžíš udělal bronzového hada a umístil ho na korouhev. I stalo se, když had někoho uštkl a ten se podíval na bronzového hada, že zůstal naživu.

Nu 21, 4-9

„A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Zastavme se letos u oné starozákonní události, kterou evangelista Jan chápe jako předobraz Kristova vyvýšení na kříž.

Co se tehdy podle knihy Numeri stalo? Lid na cestě pouští do zaslíbené země propadl malomyslnosti (tak ekumenický překlad) či netrpělivosti (tak studijní překlad či Jeruzalémská Bible). Oba překlady se z různých stran blíží hebrejskému originálu, který mluví o tom, že byla „zkrácena duše lidu v cestě“. Malomyslnost vystihuje onu krátkoduchost, která je skutečně obrazným vyjádřením netrpělivosti či nedočkavosti.
Proč Izraelci propadli netrpělivosti? Je to velmi pochopitelné. Do cesty se v putování do zaslíbené země postavil nejprve Edóm, který jim nedovolil projít jeho zemí. Edóm je vlastně Ezau, Jákobův, tedy Izraelův bratr (tak ho Mojžíš při vyjednávání i oslovuje), který mu ovšem neodpustil krádež prvorozenectví a stal se Izraelovým nepřítelem. V jeho jméně zaznívá i Adam – první, starý člověk, který chce být jako sám sobě Bohem. A pak se proti Izraelcům postaví ještě cizí král v Negebu. Známe obojí protivenství – ta, která nám ztrpčují život v důsledku vlastních selhání (Edóm je proti Izraeli rozhněvaný právem) i ta, která přichází odjinud. Známe zlo vlastního hříchu i moci zla, která se staví proti nám. Každopádně přímá cestu kupředu je zatarasena a nezbývá než jít oklikou, tedy vydat se zpět směrem k Rákosovému moři. Po všech útrapách cesty po poušti, hladu a žízni, ještě tohle. Lid je demoralizován, pozbývá poslední poslední kousky sil a nadějí.
Církev zvláště dnes žije také svou existenci jakoby na poušti – bez velké perspektivy, v slabosti. I my svůj život často prožíváme „na poušti“ a místo cesty vpřed nezbývá než úkrok stranou nebo po svých stopách zpět. Jeden krok dopředu, dva dozadu. Jenže i tak nás Bůh může vést pro nás nepochopitelným způsobem kupředu! Každopádně netrpělivost, vysílenost, frustraci a nedočkavost Boží lidu chápeme.

Jenže pochopitelný vnitřní stav vede zkratkovitě i k vnějšímu projevu: mluvení proti Bohu a Mojžíšovi. Vlastním sejitím z cesty a minutím se cíle, tedy hřích, nejsou překážky a okliky, ale právě tahle reakce. Ta Izraelce vzdaluje od Boha i od cíle jejich cesty. Hospodin na lid posílá ohnivé hady (vlastně draky), kteří je  štípali a jejich jed zabíjel. Hospodin ale také posílá záchranu – Mojžíšovi přikáže udělat hada Ohnivce, bronzového hada, a upevnit ho na žerď, aby byl všem na očích. Kdo na něj pohlédne, bude zachráněn a nezemře ani po hadím uštknutí.

Podobné se léčí podobným

Už chápeme, proč Jan volí tento obraz pro vyjádření smyslu Kristovy oběti. Zde je nejen Zákon, ale také už Evangelium a dar milosti. Mistrně to na svém obrazu „Zákon a milost“ znázornil dvorní malíř reformace Lucas Cranach. Na jedné straně obrazu nechybí hadi zabíjející Izraelity a had na kůlu jako předobraz spásy, na druhé straně Kristus na kříži  a Zmtvýchvstalý, který pod svýma nohama drtí draka.
Je to Zákon, který skrze lidský hřích přináší smrt. A je to Milost, která zachraňuje. Ale na obou stranách je had! Na jedné straně hadi zabíjející, na druhé had povýšený na kříž, který přináší záchranu. Na jedné straně zlo a hřích, na druhé straně ten, který byl na kříži pro naši spásu učiněn hříchem a hřích v něm byl odsouzen, a který nad zlem zvítězil. Stejné se v obou případech léčí stejným či podobným. Ježíš se nám musel stát ve všem podobným kromě hříchu, aby mohl na kříži hřích nést. Jako povýšený had uzdravoval hadí uštknutí, tak povýšený Syn člověka uzdravuje lidi od nákazy hříchu, nový Adam přemáhá starého Adama, odhalený a pověšený hřích léčí nákazu hříchu v nás. To, co přináší záchranu je pohled víry na kříž, na Krista na sebe nechá dopadnout náš hřích, aby nás uzdravil z jeho moci.

U tohoto velkého teologického finále bychom mohli skončit. Ale dotkne se nás to nějak, protne se s našimi životními zápasy víry? Vraťme se na konec na začátek. Co je podstatou hříchu, odpadnutí od Hospodina v onom starozákonním vyprávění? Něco velmi konkrétního, co známe. Netrpělivost. Nedočkavost. Neochota čekat na Boží obdarování a nasycení, snaha dosáhnout naplnění sám, po svém. Utrhnout si sám ovoce, které mi Bůh chce darovat – ale svým způsobem a ve svůj čas.

Víra jako spolehnutí

Uvěřit v Krista – to neznamená vytvořit si určitý světonázor. Ale spolehnout se. Pokušení Božího lidu na poušti, církve i každého z nás je: spolehnout se na své síly a zapomenout na Hospodina. Ptejme se: kde zcela konkrétně propadáme netrpělivosti a nedočkavosti, kde přestáváme spoléhat na Boha a chceme věci vzít do svých rukou. Být netrpělivý: to znamená nebýt ochotný trpět, odmítnout aktuální nenaplněnost a nedostatek. Chtít být jinde, než kde stojím. Odmítnout, že i touto cestou mne Bůh může a dokáže vést k cíli.

Podobné se léči podobným: a tedy lidský hřích netrpělivosti a nespolehnutí se na Hospodina léčí Ježíš plným spolehnutím na Otce. Úplně se vydat do rukou Otce, nic si neponechat – to přináší utrpení a zároveň je to cesta spásy. To udělal Kristus za nás, ale pozor: taky pro nás! Abychom se na něj podívali, abychom uvěřili, abychom se spolehli.

Zkusme to vzít třeba právě teď v postní době konkrétně: uvědomme si, kde je naše poušť, kde hladovíme a žízníme, kde nás svírá nedostatek a trýzeň.  To je místo, kde jsme pokoušeni, kde čelíme moci zla, ale kde také můžeme zažít Boží blízkost a záchranu.
Co znamená spolehnout se? Je to životní postoj, který je třeba trénovat v každé chvíli. Co třeba když čekám na tramvaj a ona nejede? Kdosi odpověděl na omluvu „promiňte, že jsem vás nechal tak dlouho čekat samotného“ slovy „ale já nejsem sám“. Co když nemohu v noci usnout a svírají mne těžké myšlenky? Když se nedaří v práci nebo prožívám odcizení, konflikt a napětí s druhým člověkem? Ve všech těch situacích je mi do cesty postavena překážka. Rád bych dosáhl cíle, spokojenosti, nasycení, ale jsem místo toho veden zpět na poušť, bolestnou oklikou, zdá se mi, že jdu zpět a cíle nikdy nedosáhnu. Rozhněvám se na druhé nebo na Boha, že mi brání v mém štěstí? Nebo se pustím do Boží ruky. Spolehnu se (pozor: ne že se to vyřeší a dobře to dopadne, ale že mne Boží láska unese a bude stačit k naplnění mého života za každých okolností). Takové spolehnutí nelze odkládat na zbožné chvíle třeba v kostele. Odehrává se - nebo je promarňováno - právě tam, v těch konkrétních situacích.

Bože, ty jsi pramenem všeho života.
Ty jsi nám zaslíbil nový život
a chceš nás povzbudit na naší cestě.

Děkujeme ti za to a prosíme: Ukaž nám, že v tobě je život. Pomoz nám důvěřovat tvým zaslíbením.