Obtěžkáni milostí

Homilie na 4. neděli adventní C

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova.

A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána."

Lukáš 1:39 - 45

„Slovem Božím je / Panna obtěžkána / Cestou putuje, / Bude přivítána?“, zní v krásné básni Jana od Kříže. Dnes jsme slyšeli o Marii, která v počínajícím těhotenství spěchá za svou příbuznou Alžbětou. A ten Janův obrat o „obtěžkání“ můžeme číst v doslovném slova smyslu, jak ho i my občas o očekávání dítěte používáme: Dar nového života je milost a požehnání a zároveň – i v nejlepším případě – přináší těžkosti, starosti a oběti. Ono to ale platí i v duchovním smyslu. Maria je zahrnutá milostí, Slovo se v ní stává tělem, Bůh člověkem. A zároveň je tou milostí a Božím tajemstvím obtěžkána. Nese v sobě počínající život jako nepochopitelnou a nesdělitelnou radost a zároveň jako tíži, nejistotu a bolest. Od samého začátku do příběhu matky Páně vstupuje jak zpěv andělů, radost chudých a klanění moudrých, tak nepochopení, odsouzení, strach. Ano, Maria jako první nese kříž, který bude údělem jejího Syna i jeho učedníků.

Maria je pro nás prototypem či bibličtěji a poetičtěji řečeno matkou víry. Ona první v sobě přijímá Boží Slovo, otevírá se mu a stává se nástrojem Boží milosti, „služebnicí Páně“. Ale její zvláštní a jedinečná role v dějinách spásy pokračuje i v nás, učednících Ježíšových.  My také smíme slyšet Boží slovo, odpovědět na něj svou vírou a nést jeho plody z moci Ducha svatého. I my v sobě neseme Boží život, Krista. I my jsme omilostněni a zároveň obtíženi. Boží milost nás naplňuje jako Marii radostí a zároveň nás tíží jako kříž.

Nezůstat sám

Maria je dnes plná netrpělivosti. Spěchá za Alžbětou, čekající přes své stáří Jana Křtitele. Tradiční výklad říká, že jí jde jako starší příbuzné pomáhat. To nezní moc přesvědčivě. Že by podstoupila pěší pouť vzdušnou čarou 100 km z galilejského Nazareta po nebezpečných cestách do hornaté oblasti kolem Jeruzaléma proto, aby posloužila dobře situované manželce kněze Zacharjáše? Tak příbuzensky blízké si asi nebyly. Maria zřejmě trochu prchá – pryč od postranních řečí, podezíravých pohledů a Josefa, statečně nesoucího svou nejistotu, ale přece jen vzdáleného a pochybujícího.

Ale přece je to více než útěk.  Pospíchá za Alžbětou, protože od anděla při Zvěstování slyšela, že v jejím životě také Bůh něco zvláštního vykonal. K Alžbětě se zas možná doneslo něco o tom, jak se Maria se svým okolím podělila o své setkání s andělem.

S Marií se něco stalo a nechce s tím zůstat sama. Její počínající víra se potřebuje s někým podělit. S někým, kdo se nebude smát, ale vezme ji vážně, kdo ji pochopí a možná pomůže zas trochu víc porozumět její zvláštní zkušenosti.

Víra roste sdílením

A tak se setkávají dvě ženy, plné očekávání. Dvě ženy, které v sobě nesou Boží tajemství – něco nesdělitelného a nepojmenovatelného pro toho, kdo stojí vně. A touží se o něj podělit. Touží utvrdit a posílit svou víru.

Ano, i ona „požehnaná nade všechny ženy“ je „blahoslavená, která uvěřila, že se splní, co jí bylo řečeno od Pána“. Marii stejně jako nám se dostalo nezasloužené milosti a ona stejně jako my musí Bohu uvěřit. Nechat na sebe dolehnout tíži i lehkost jeho slova a podřídit mu svůj život.

Ale tuto víru si člověk nemůže vybudovat sám. Ta roste sdílením. Teprve při návštěvě u Alžběty, teprve při jejich setkání, vytryskne v Lukášově podání z Mariiných úst slavný chvalozpěv Magnificat a z Alžbětiných vyznání, které vešlo do modliteb církve.

A není to jen Maria a Alžběta, které se navzájem zdraví. Jsou to i děti v jejich lůnech. Jan se radostně zachvěje, když se ocitne v blízkosti Pána. Nejprve mladší Maria zdraví starší Alžbětu, jak se sluší a patří. Ale starší Jan zdraví mladšího Ježíše, protože jemu patří všechna čest a sláva na nebi i na zemi. Je to vlastně mystická zkušenost, kterou nelze nijak racionálně vysvětlit. Nic co by Písmu bylo vzdálené. Vzpomeňme třeba na mystiku apoštola Pavla a jeho vyznání „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Jsme otevřeni také takovým zkušenostem víry a dokážeme se o ně podělit?

Víra roste sdílením. Bez svědectví víry mého bratra či sestry má víra chřadne. Kristovo slovo je silnější v ústech mého bratra než v mém srdci, říká Dietrich Bonhoeffer. I v nás se v Kristu něco křehkého počíná, roste a rodí skrze nás do světa. Někdy je to hřejivé a krásné, jindy bolestné a spalující. I my, pokud jsme se ve víře otevřeli Božímu zvěstování, v sobě neseme Boží slovo, které má někomu posloužit, povzbudit ho či napomenout. A i my potřebujeme také slyšet slovo bratra či sestry, abychom naši víru utvrdili či korigovali.  

Maria dnes spěchá do hor. Je plná očekávání. Jako my v neděli ráno spěcháme na toto místo. Jako my přicházíme s očekáváním, že se něco stane. A i my jsme zváni najít pomoc své víře, najít bratry a sestry – i ono „mystické“ radostné zachvění a ujištění o tom, že Pán je blízko.

Pane, náš Bože,
narození tvého Syna
přineslo do světa velikou radost:
Dej, abychom jej objevili uprostřed nás
a tak se setkali s evangeliem v celé jeho plnosti.
Tobě buď sláva navěky.